Článek
Výstava, která byla v úterý 8. ledna slavnostně zahájena v Galerii Evropského domu, je součástí cyklu Zapomenuté dědictví a mapuje osudy obou národů ve dvou podobných totalitních režimech.
Jeden z autorů projektu, historik PhDr. Pavel Suk uvedl, že výstava začíná rokem 1900, kdy soužití obou národů bylo ještě poklidné. Po vzniku samostatného Československa se rozhodně nedá hovořit o utlačování německé menšiny, neboť zákonodárství první republiky, jako jedno z mála v Evropě, zaručovalo menšinám široká národnostní práva v oblasti školství a jazykové.
Jako příklad může posloužit Plzeň, která se coby metropole západních Čech vyznačovala bohatými kulturními tradicemi a jazykovou tolerancí.
„V 19. a ve 20. století působila ve městě, kde německá menšina tvořila zhruba 10 % obyvatel, řada německých škol od obecných až po střední a odborné. Vycházelo zde množství německých vlastivědných časopisů, Pilsner Tagblatt, řada odborných a obchodních tisků v německém jazyce, které dokládají dodržování jazykových zákonů první republiky,“ uvádí se v části věnované Plzni.
Výstava, která vzhledem k prostorovým možnostem galerie není bohužel v takovém rozsahu, jako tomu bylo v Centru Bavaria Bohemia v Schönsee, prostřednictvím dobových fotografií, textů a novin mapuje přechod od demokratického systému první republiky k totalitnímu režimu v období Protektorátu Čechy a Morava, ke kterému v roce 1938 otevřela cestu Mnichovská dohoda.
Část výstavy je pak věnována válečnému utrpení, které postihlo Evropu a její obyvatelstvo v letech 1939 až 1945. Nechybí vzpomínka na Lidice, na diskriminaci a následnou likvidaci židovského obyvatelstva.
Autoři výstavy se samozřejmě nevyhnuli ani vystěhování německého obyvatelstva z Československa v poválečných letech, které mělo dvě fáze - tzv. divoký odsun v roce 1945, při němž se dělo hodně bezpráví a násilí, a vysidlování v roce 1946, mající již určitý řád a pravidla.
Velice zajímavé je rovněž srovnání hitlerovské a komunistické propagandy, které vykazují určité společné prvky. Například totalitní strany, v nacistickém Německu NSDAP, v komunistickém Československu KSČ, si vytvářely své polovojenské složky - nacistické oddíly SA, tzv. hnědé košile, a Lidové milice, vytvořené jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“. Obdobná je také práce s mládeží, která je již od dětských let „zpracovávána“ pro budoucí cíle totalitních režimů.
I když se výstava nemusí všem zamlouvat a může vyvolat diskuse a polemiky, je nutné konstatovat, že se snaží velice objektivně a otevřeně hodnotit dobu, na kterou ani Češi, ani Němci nejsou hrdí. Je to jakási temná skvrna v našich dějinách, kterou nelze vymazat. A není dobré ji žádným způsobem zkreslovat, zamlžovat, pozměňovat či zatajovat. Lidé by si měli připomínat a poznávat svou minulost, učit se z ní, aby se tak vyvarovali chyb v budoucnosti. Právě takové projekty, jakými tato výstava bezesporu je, mohou v tomto procesu sehrát významnou úlohu.
