Hlavní obsah

Pavel Kováříček stál v čele ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou pětatřicet let. Převezme Cenu MHF F. L. Věka

Novinky, Dana Ehlová

Během slavnostního zahájení hudebního festivalu F. L. Věka 2018 bude poosmé udělena Cena festivalu. Do společnosti výjimečných osobností, které se svým celoživotním dílem nebo mimořádným počinem zasloužily o kulturu regionu, se zařadí Pavel Kováříček, bývalý ředitel ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou.

Foto: Pavel Kováříček (archiv)

Pavel Kováříček stál pětatřicet let v čele ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou. V neděli 16. září převezme Cenu MHF F. L. Věka.

Článek

Ředitelem ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou jste byl úctyhodných třicet pět let. Co především vám z té doby utkvělo v paměti?

Rád vzpomínám na počáteční nadšení a nezbytné vize, které se podařilo do značné míry naplnit. Počet žáků školy se z původních 300 zvýšil na 800, pedagogický sbor se rozrostl z 10 na 30 učitelů, škola se přestěhovala do lepších prostorů. Nezapomenutelných je pro mě také patnáct let koncertování s komorním orchestrem. Co je však nejdůležitější, to jsou stovky dětí, které naší školou prošly. Mnozí se absolvovaným uměleckým oborům dnes věnují profesionálně, řada z nich učí na různých typech škol, veliký počet bývalých žáků posiluje amatérské soubory a sbory. Příjemné je setkávání s absolventy, kteří se do školy vracejí se svými malými dětmi v roli rodičů.  

Díky vaší iniciativě zakoupila rychnovská ZUŠ mimořádně kvalitní kopii dvoumanuálového historického cembala z dílny Františka Vyhnálka. Čím je nástroj unikátní?

Naším hlavním požadavkem byl nástroj vhodný pro sólovou i komorní hru. Volba padla na repliku vlámského stavitele nástrojů Ruckerse z roku 1624. Jde opravdu o mimořádně krásné dvoumanuálové cembalo, které lahodí očím i sluchu. Vedle dokonalého řemeslného zpracování stojí za zmínku i výtvarné provedení. Podle odborníků se jedná o jeden z nejpovedenějších Vyhnálkových nástrojů.

Chtěl jste být učitelem hudby od svých hudebních začátků?

Po ukončení konzervatoře jsem krátce koketoval s myšlenkou profesionálního hraní v orchestru. Převážila však touha po spokojeném rodinném životě, ani dnes bych své rozhodnutí neměnil.

Jak to bylo v době ředitelování - nevzdal jste se ani tehdy role pedagoga? 

Celý život se mi promítá věta mého tatínka: „Chceš-li zničit učitele, udělej z něj ředitele.” Dobrých učitelů jsem si vždy vážil více než dobrých ředitelů. Vztah k dětem, možnost je vzdělávat v oblasti umění, v kladném slova smyslu ovlivnit jejich život - není to úžasné? 

Pocházíte z muzikantské rodiny. Bylo tedy předem dané, na jaký nástroj budete sám hrát? 

V mém případě ano. Tatínek byl celoživotním korepetitorem pana učitele Karla Růžičky. Tento houslista se vyznačoval především krásným tónem a to rozhodlo, tedy spíše bylo za mě rozhodnuto (úsměv). Časem se k houslím přidala viola, klavír, kytara a lesní roh. 

Chodil jste sám do "lidušky"? Na koho z těch, co vás vedli, nejraději vzpomínáte?

Tatínek byl dlouholetým ředitelem “lidušky” v Opočně, ve škole jsme do mých třinácti let bydleli. Příjemnou atmosféru, lidskost ve vztazích cítím živě stále. Vděčně vzpomínám na své učitele Karla Růžičku a paní Annu Serbouskovou a krásné chvíle společného muzicírování u varhan či klavíru s tatínkem.

Reklama

Výběr článků

Načítám