Článek
„Po skončení války nastala svoboda, ale zásobovací situace se příliš nezměnila. Po několika týdnech se začínala objevovat pomoc od UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, v českém překladu Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu - pozn. aut.), ale ani to nestačilo.
Pamatuji si, že moje maminka koncem války a ještě i po osvobození chodila dvakrát týdně pro 1/2 litru mléka k nějakému sedlákovi do Chaloupek (vesnice za klatovským letištěm), což bylo asi 4 km. Celkem 8 km dvakrát týdně pro trochu mléka! Několikrát jsem tam byl s ní.
Nebyl dostatek potravin, ale také nebylo co kouřit, což mnoho mužů neslo velice těžce. Již za války si proto mnoho lidí pěstovalo na zahrádkách tabák. Pamatuji, jak pivovarští zaměstnanci, kteří bydleli v domech patřících pivovaru, si zřídili v různých nevyužitých zákoutích pivovaru miniaturní zahrádky, kde pěstovali mimo jiné plodiny také tabák. Jeho listy pak sušili a různě upravovali a vyráběli z toho cigarety. Ke kouření to prý stejně moc nebylo...
A najednou se v Klatovech objevili američtí vojáci, kteří měli cigarety, o jakých se našim kuřákům ani nesnilo. A měli jich dost. To ovšem neznamenalo, že je jako rozdávali na každém rohu. Oni ale cigarety dokouřili do poloviny, maximálně do dvou třetin a zbytek, vulgárně „vajgl", zahodili.
To byla příležitost pro kuřáky. Nebylo ale možné, aby ctihodní otcové od rodin lezli po zemi a u nohou amerických vojáků sbírali „vajgly". Na to jsme nastoupili my kluci, kterým tehdy bylo okolo desíti let. Měl jsem z toho celkem slušnou „živnost", kus se prodával za 3 až 5 korun - podle délky a mezi našimi známými byl větší zájem, než jsem stačil pokrýt. Z těch nedopalků se pak vyráběly cigarety. Rozřezaly se, vybraný tabák se pak nacpával do dutinek, nebo se balil do cigaretových papírků.
Jednou jsem ale narazil. Američané měli na radnici velitelství, a tak u vchodu stála hlídka, která obvykle pokuřovala, a když šel kolem nějaký důstojník, což bývalo celkem často, museli odhodit cigaretu a zdravili. To byla naše příležitost. Dalo se tam přijít i k téměř celým cigaretám.
Bohužel, na klatovské radnici, kde je dnes podatelna, sídlila tehdy jakási Obecní policie. Policajti mě pozorovali z okna a když zřejmě usoudili, že mám nasbíráno již dost, tak vyběhli ven, „zatkli" mě a odvedli na strážnici. Tam jsem jim musel vydat všechny „vajgly", které pochopitelně zabavili, asi jako doklad pro případné další "vyšetřování", chvíli mi vyhrožovali vším možným, a pak mě propustili. Zájemců, kteří z těchto „vajglů" vyráběli cigarety, bylo bohužel více než jsem stačil uspokojit, ale i tak jsem si na tom vydělal několik stovek," vzpomíná s úsměvem Slavomír Beneš.
