Článek
Vydáme-li se v Ústí nad Orlicí ulicemi s vůní bezu, zavedou nás na stopy těchto vzpomínek. Vždyť i tenkrát voněl bez v náručí prvního vojáka na koni i na hlavních tanků přinášejících svobodu. Byl 8. květen 1945 a jindy opuštěné město bylo plné radujících se a smějících lidí. Zatím co část města vítala přijíždějící vojáky Rudé armády, na nádraží stály tzv. dobytčáky, pro nucený odsun příslušníků SS. I sem proudily davy lidí, kdy jim snad i tento pohled byl zadostiučiněním za prožitá utrpení.
Mezi nimi byla i skupina mladíků, s kterých přímo sálala radost. Stačila však stezka po úbočí Kubincova kopce, aby se střetly dvě protikladné emoce. Na jedné straně nenávist, zloba, pomsta, na druhé štěstí, radost, nadšení. Co se skutečně stalo, nikdo přesně neví a nikdy se již nedoví. Nebo to byl právě ten úsměv štěstí, který vyprovokoval pět výstřelů těch, kteří nedokázali přijmout porážku a vrátit svému jednání lidskou podobu. Povedlo se jim připravit poslední kalich hořkosti celému městu. Jako neuvěřitelná rána se roznesla zpráva o smrti pěti mladých lidí na počátku jejich šťastnějšího života.
Nyní stezka zarostla křovím. Přesto si pamětníci s květinami našli cestu k pomníčku s vytesanými jmény, postaveném na tomto osudovém místě.
Půjdeme-li krásnou přírodou dál a vystoupíme na Andrlův chlum, najdeme v tichém prostředí lesa pod chatou Hvězda další kamenný pomníček věnovaný obětem německé okupace z řad turistů. Snad i tudy vedly jejich cesty při plnění úkolů ilegální činnosti. Nezůstali sami. Denně projdou tímto místem desítky turistů s vědomím, že spravedlnost nepřichází nikdy sama od sebe.
Po návratu do města projdeme sportovním areálem a zamíříme do zákoutí atletického stadionu, kde se nachází pomník obětem z řad Sokolů. I zde vzpomínky jsou opředeny vyprávěním o jejich statečnosti. Vždyť jenom kolik duševní síly bylo zapotřebí k překonání strachu při večerním zabušení na dveře v době protektorátu. Jaké bylo ulehčení, když český četník upozorňoval na skulinku světla v zatemnění. Jednoho dne však za dveřmi stáli příslušníci SS. Následný výslech nebyl v duchu hesla rovnost-volnost-bratrství a tak když esesák dal jednomu facku, ten mu ji obratem vrátil. To byla automatická reakce statečného člověka s národní i osobní hrdostí. Je vůbec život v ponížení životem?
Nás však čeká nemyslitelné překvapení. Znovu ožívají hrůzy nelidského chování a větvička bezu bezděčně padá na zem. Stojíme jen před kamenným torzem. Bronzová deska s desítkami jmen chybí - byla ukradena.
Posledním místem je hřbitov, kde jsou dvě kamenné mohyly. U jedné leží věnec se stuhou Svým spoluobčanům město Ústí nad Orlicí. Ke druhé, kde leží tři rudoarmějci, kteří zemřeli v ústecké nemocnici, přinášejí květiny občané.
