Článek
Nejhezčí to tu je na podzim, v létě bývají slatinná bahniska vyschlá, bahno rozpraskané. Na okrajích jsou žlutá a zelinkavá pole minerálních solí. Železité stružky, které zásobují minerální prameny, jsou zrzavé.
Soos je nádherný po dešti, minerály se sice rozpustí, ale zato jsou tu velké kaluže, suchá půda se opět přemění v bahno a z nitra země probublávají v jícnech mofetových kráterků se špinavou pěnou na povrchu. Mofetám se občas nesprávně říká bahenní sopky.
Podzim, zvláště když je trochu sychravo, dodá krajině ráz tajgy, trochu zasmušilé, ale velmi půvabné. Když do toho ještě padnou cáry mlhy, je to tu jako v ruském filmu.
Bublající pasti
Naučná stezka je kraťoučká, má asi 1200 metrů, vede po povalovém chodníku, první zajímavou zastávkou je minerální Císařský pramen. Dříve ho pojmenovali po Františku Josefovi, nad prameništěm stával dřevěný pavilon. Železitá voda je velmi lahodná, určitě se napijte.
Poté se chodník klikatí mezi slanisky, slatinami a rašeliništi s asi dvěma stovkami mofet, z nichž uniká oxid uhličitý. Jeho bublání je hodně zřetelné, na hladině se tvoří pěna.
Plyn je pastí pro drobné živočichy, hlavně ptáky. Přiletí se napít - a je to jejich poslední lok. Ptačích druhů tu napočítali ornitologové přes 150. Téměř stovka jich tu hnízdí. Je to také ráj motýlů, prý jich tu je téměř 300 druhů.
Většinu území pokrývá bříza bělokorá a pýřnatá a borovice blatka. Rostou tu obvyklé slanomilné rostliny, vzácností není hmyzožravá rosnatka okrouhlolistá. Všude je plno rákosu, nyní jejích temně hnědé „doutníky“ rozpukávají a na stéblech zůstávají světlé chuchvalce.
Metry zkamenělých řas rozsivek
Jižní část rezervace bývala ve třetihorách velkým jezerem. Sem napadal popel z okolních sopek, vodu obohatil o oxid křemičitý, v jeho důsledku se voda stala ideálním prostředím pro mikroskopické řasy rozsivky.
Jejich zkamenělé schránky tvoří až sedm metrů vysokou vrstvu křemeliny. Tou pronikají na povrch minerální vody a plyn, na povrchu je křemelinový štít pokryt vrstvou slatinné rašeliny. Severní část je bez křemelin, tady jsou „normální“ rašeliniště.
U východu z rezervace narazíte na koleje úzkokolejky, několik století se tu těžila rašelina a křemelina. provoz se zastavil v roce 1962, kdy bylo území vyhlášeno národní přírodní památkou. Po silnici se vrátíte k parkovišti u vchodu. V budově napravo sídlí expozice dějin Chebska, Je velmi zajímavá, určitě se tam podívejte.
