Článek
V úvodu přednášky ředitele místního muzea Radima Urbánka s použitím doprovodných diapozitivů byla navozena představa minulých staletí ukázkou ústeckých historických textilních domků v Zahradní ulici a bývalé zástavby Lázeňské ulice pod Andrlovým chlumem s typickými domy kuželovitého tvaru.
Návratem do 14. století byl tradiční základní půdorys vesnického domu, který byl tvořen třemi částmi, a to obytnou světnicí (jizbou), síní a hospodářskou částí s komorou a chlévem. Ve světnici se nacházelo otevřené ohniště, kdy je toto místo nepřesně označováno jako černá kuchyně. Od této skutečnosti se pak odvíjela výška trámového stropu, až 365 cm s povaly.
V průběhu let s přechodem na vyhřívání kamny, na sporáky k ohřívání jídla a stavby pecí (chlebová) se stává nutností odvádění zplodin hoření kouřovody s následnou stavbou komínů, zděných, z hliněných dílů, různých tvarů a velikostí (45 x 45 cm) i kruhových.
Na konci 18. století dochází ke stavbám s dolní části zděnou, horní roubenou, kdy na pavlač vedou dveře z komor, v horní části hospodářské budovy byly umístěny sýpky bez okének.
V průběhu let pak užitková forma je doplňována estetickým vzhledem. Jako ukázka byl promítnut empírový dům první poloviny 19. století, pohled do ulice obce Sedlec a branka zdobená motivem slunce v Českých Heřmanicích.
Se změnou pracovního zaměření od pouhé zemědělské činnosti vzniká i potřeba dalších světnic. Komory se mění v obytné či provozní místnosti, popřípadě ve výměnek.
Koncem 19. století dochází k úpravě domů fasádami z hrubé omítky i s moderními keramickými prvky. Jako příklad jsou uvedeny v následujícím století v Dlouhé a České Třebové domy před 2. světovou válkou s tvrdou fasádou lišící se barvou podle použitého písku.
Následující beseda pak byla potvrzením zájmu o úroveň bydlení našich předků a zvyšujících se požadavků na estetickou úroveň jejich obydlí.
