Článek
Blanka Waleská - vlastním jménem Blanka Wedlichová - se narodila 19. května 1910 ve středočeských Cerhenicích. I když věděla, že chce k divadlu, studovala nejdřív na gymnáziu, z něhož raději - propadala totiž z matematiky - přešla na rodinnou školu v Kolíně. Krátce působila jako vychovatelka, ale to už byla v Praze, kde to měla přece jenom k vysněné profesi blíž.
A měla štěstí. Na dramatické oddělení pražské konzervatoře byla v roce 1930 přijata napoprvé, aby vedle toho ještě působila v tanečním souboru ve smíchovské Aréně a statovala ve filmu. Po absolvování školy (1934) se uplatnila v Divadle Vlasty Buriana (1934) a v Novém divadle (1934 - 1936), krátce také v Osvobozeném divadle.
V letech 1936 - 1941 byla v angažmá ve Slezském divadle v Ostravě (kde si zahrála jak Julii, tak Manon Lescaut či Princeznu Pampelišku), odkud se vrátila zpět do Prahy, kde působila v Uranii (1941 - 1944) a po osvobození v Divadle 5. května. Od roku 1948 do roku 1976, kdy odešla do penze, byla členkou Národního divadla Praha.
Na naší první scéně se brzo zařadila mezi interesantní herecké osobnosti, a to právě díky svému jemnému a přesto velmi emotivnímu a lyrickému herectví. Zahrála si Janu z Arku (Svatá Jana), Mimi (Loupežník), Mahulenu (Radúz a Mahulena), Irinu (Tři sestry), Rosavu (Strakonický dudák), Paní Kapuletovou (Romeo a Julie) nebo Aurélii (Bláznivá z Chaillot).
Ve filmu debutovala coby naivka už v dobách svých studií na pražské konzervatoři a ve 30. letech minulého století se objevila ve více než deseti filmech, leč na velké či zajímavé role si musela počkat. Bylo to až ve filmech Městečko na dlani (1942), Skalní plemeno (1944), 13. revír (1946) nebo Týden v tichém domě (1947).
Hlavní role dočkala až ve filmovém dramatu režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta (1949), ztvárnila tu postavu doktorku Hanu Kaufmannovou, která prožívá se svým manželem a židovskou rodinou během nacistické okupace doslova peklo na zemi.
Z dalších filmových rolí, byť nebyly hlavní, si diváci pamatují třeba na její Růženku Pavlátovou v Měsíci nad řekou (1953), prostitutku Andělu ve Stříbrném větru (1954) nebo hraběnku de Galle v Kladivu na čarodějnice (1969).
Vedlejších a přesto výrazných postav natočila v českém filmu desítky, jednou z posledních byla vitální důchodkyně Tvarůžková v komedii Všichni musí být v pyžamu (1984). Zajímavou příležitost dostala ve slovenském snímku Biela stužka v tvojich vlasoch (1977), kde přesvědčila, že i v pokročilém věku neztratilo její herectví na síle přesvědčivosti.
Melancholickou krásu a později i zralý herecký kumšt uplatnila v řadě televizních filmů a seriálů, z nichž divákům nejvíc utkvěl asi Lístek do památníku (1976), který patří do zlatého fondu televizní tvorby.
V soukromém životě nebyla Blanka Waleská, která vytvořila plejádu maminkovských a babičkovských rolí, nikdy vdaná. Nedovolila jí to její sexuální orientace, dlouhodobou přítelkyní jí byla někdejší ředitelka Divadelního ústavu PhDr. Eva Soukupová.
Blanka Waleská, která byla od roku 1960 Zasloužilou členkou Národního divadla a od roku 1965 zasloužilou umělkyní, zemřela 6. července 1986 ve věku 76 let.