Článek
Závodníky čekal slunný den a tomu odpovídalo oblečení: lehké košile, bez čepic a rukavic. Hodinu po startu se počasí prudce zkazilo. Mokré oblečení zmrzlo závodníkům na těle a obalilo se mokrým sněhem. Těžce se prodírali závějemi, ruce ztuhlé, na tvářích omrzliny.
Závod byl zrušen. Bohumil Hanč, nejlepší český lyžař té doby, to nevěděl a prý nechtěl navzdory počasí vzdát závod dřív než Němec Bartel. Netušil, že Oswald Bartel, jemuž historie přiřkne roli národního nepřítele, dávno sedí u kamen.
Labskou loukou se Hanč prodíral přes vysoké návěje. Od tyče k tyči, dál vidět nebylo. Byl strašlivě unavený. Mechanicky šoupal lyžemi. Svět zmizel. Zbyla jen mlha, vítr a ostré sněhové vločky sekající do očí.
U Harrachových kamenů narazil na nejlepšího kamaráda. Václav Vrbata vyrazil z Jilemnice přes Dvoračky, aby na něj čekal v cíli. Chvíli šli společně. A v tu dobu se něco stalo. Dál měl Hanč na sobě Vrbatův zimník, šálu i čepici.
Hanč se v předpokládaném čase neobjevil. Začalo se pátrat a závodník Emerich Rath ho našel ležet u Zlatého návrší. Sundal mu lyže, ale ve sněhu po pás ho neutáhl. Opřel Hanče o tyč u cesty, zády proti vichru. „Jedu pro pomoc!“ Až do konce života si to Rath nepřestane vyčítat.
Když Vrbata oblékal Hanče, nejspíš si byl jistý, že čtyři kilometry na Mísečky ve svetru snadno přeběhne. O dvě hodiny později pořád bloudil po Zlatém návrší. A pak našel lyže svého kamaráda. Vždyť ten měl přece dávno být v bezpečí! Asi ve čtvrt na čtyři zahlédl nezřetelnou postavu. Volal a mával, ale neznámý nereagoval. Kolem 16. hodiny mu přestala být zima a tiše zmrznul u lyží Bohumila Hanče. O hodinu dřív, asi 500 metrů odtud, nalezla Rathova záchranná skupina mrtvého Hanče.
Existují protokoly, psalo se v novinách, natočil se film. Padesát let po tragédii vydal M. Rampa všechna dostupná fakta (Na hřebenech vichřice, 1963). O dalších 55 let později otazníky spíše přibývají. Nepochopitelnou zatvrzelost, s jakou údajně Hanč odmítal závod vzdát, můžeme dnes těžko hodnotit. Stěží šlo o tak přísně národní záležitost, jak se nám od začátku snažily namluvit české spolky.
V době, kdy Vrbata dal Hančovi kabát, oba věděli, že jde o život. Vrbata by se těžko vystavil nebezpečí jen proto, aby se Hanč mohl hnát za pochybným vítězstvím, stejně tak Hanč by kamaráda z téhož důvodu vědomě neohrozil. Podle oficiální verze dal Vrbata vysílenému Hančovi kabát a utíkal pro pomoc. Co se stalo doopravdy - nevíme. Určitým klíčem k pochopení celkové atmosféry byla má sólová rekonstrukce celé trasy závodu s historickým vybavením. Měl jsem několik krizí, ale na vhodných místech nebyl důvod závod vzdávat. A tam, kde počasí udeřilo naplno, bylo pro Hanče už pozdě.
V roce 1913 nebyl v Krkonoších ani telefon. Hančova košile se nemohla rovnat dnešnímu termoprádlu a Vrbatův kabát by předčila každá šusťáková bunda. I dnes se tu občas někdo ztratí. A horské službě dá hodně práce tyto lidi včas najít a někdy to ani nedokážou.
Tak jak to měli dokázat Bohumil Hanč a Václav Vrbata v roce 1913?!
