Hlavní obsah

Největší inspirací jsou pro mě moje děti a příroda, říká malíř a řezbář Martin Kuriš

Novinky, Hana Jakubčíková Sádlíková

Pohřížen do svého blízkého okolí – tak se jmenuje výstava malíře, řezbáže a pedagoga Martina Kuriše, která byla na zámku Klenová slavnostně otevřena v sobotu 1. června. Výstavu připravila Galerie Klatovy / Klenová a lze ji zhlédnout do 1. září. S autorem Martinem Kurišem přinášíme rozhovor.

Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková

Na snímku malíř, řezbář a pedagog Martin Kuriš u svých dřevěných plastik.

Článek

Proč výstava nese název Pohřížen do svého blízkého okolí?

Žiji na venkově. Cestuji málo. Dojíždím do nedalekého Ústí nad Labem, kde učím na univerzitě. Doma jsem v bývalých Sudetech, krajině krásné i tvrdé, poznamenané poválečným vysídlením a dodnes sociálně bezútěšné. Tam mám ateliér, rodinu, tři děti, ženu, své rodiče. Přivedla mne sem ve dvaceti letech krásná krajina a její historie. Narodila se zde moje maminka. Babička se svými dvěma sestrami a jejich rodinami přišly do Sudet po roce 1948, když bylo osidlování pohraničí po odsunu Němců. Babička měla již čtyři děti. Koupili si tam dům s polem a hospodařili. Nakonec tam vychovali osm dětí. Deváté jim umřelo. A tak se tvořil velký příběh, který mne už jako malého kluka vzrušoval a zajímal, když jsem tam jezdil na prázdniny.

Do této krajiny jsem se po studiích a bouřlivém životě v Praze vrátil a zjistil, že je to místo, které je strašně malebné, a že malování tam nějakým způsobem stvoří můj smysl života. Takže všechny události, které přicházely, např. že jsem tam začal učit na ZŠ výtvarnou výchovu, pak se oženil, narodily se mi děti a teď se třeba starám o své rodiče, tvoří kompozice mých obrazů. Pětadvacet let života přineslo různé obrazy, protože to, co jsem viděl a prožíval, bylo průběžně přenášeno na plátna. Z toho se pak tvořily i mé příběhy. Myslím, že bez samoty a regionální izolovanosti, až skoro lokální pod Bukovou horou, by tyto obrazy nevznikly. Tam se zrodily a tam patří.

Jste nejen malíř, ale i řezbář, autor krásných dřevěných plastik. Čím se cítíte víc?

Určitě malířem, ale dřevořezba mne zajímá. Zamiloval jsem se do ní. Jsou výtvarníci, kteří pracují s novými materiály, ale já mám jiný způsob života. Asi je to tím, že žiji na vesnici, že to mám v sobě po rodičích, a že tam se cítím nejšťastněji. Dřevo, které roste všude kolem nás, jsem zpracoval do figurálních plastik. Jednalo se o lípy, které rostly na hřbitově ve Verneřicích, kde jsou pochováni babička s dědou. Když tam káceli staré stromy, náš starosta mi dva kmeny daroval. Z jednoho jsem městečku vyřezal madonu. Nebo z olše, která rostla okolo rybníka, jsem vyřezal sousoší Cesta do Egypta.

Dřevo má paměť...

Dřevo má paměť, je v něm místo, kde vyrostlo. Stejně jako obrazy, protože do obrazů se zase promítá krajina, ve které žiji. A do té krajiny jsem byl chtě nechtě zasazen. Z Prahy, která mi umožnila studia, jsem utekl do klidu. Žít na tomto místě je asi můj smysl života. Je to prostředí někdy i nehostinné a osamělé, ale nacházím zde útěchu a čas pro práci. Jsem samotář. A malování - to je způsob života. U obrazu jste hodiny, dny, měsíce, léta a nosíte ho v sobě v myšlenkách, které se zrodí z toho, co vidíte kolem sebe. Malujete svůj život a celý jeho vývoj - od dětství, dospívání až třeba po založení vlastní rodiny. Snažíte se zachytit příběhy, které o tom vypráví. Vidíte pak děti z pohledu rodiče nebo pedagoga, protože půlka mé osoby je výtvarník a druhá polovina učitel. To vše jsou náměty a témata, které zpracovávám.

Reklama

Výběr článků

Načítám