Článek
Prochází hrou barev, mlhami, svítáním... Je proměnný jako světlo na průčelí rouanské katedrály na obrazech Edouarda Moneta.
Budete obcházet rybník pod pískovcovou skálou, miriády jemných zrnek navrstvených v různobarevných nánosech se zrcadlí na hladině. Dlouho hledáte místo nejhezčího fotozáběru, až jste si jistí.
Útočiště i poustevna
Osamělý pískovcový suk dosahuje asi 30metrové výšky. Tím, že trčí pohozený v krajině, je výjimečný. Byli si toho vědomi i v pravěku, osídlení vrcholu skály se datuje před asi 4 tisícovkami let.
Vyvýšené místo z měkkého, snadno opracovatelného materiálu bylo ideální pro vznik pozdějšího hradu. Území vlastnili páni z Dubé, což byla jedna z větví Ronovců, jejich v erbu zkřížené ostrve se vyskytují na řadě míst severních Čech. V pohusitské době na Sloupu působil jistý Mikeš Pancíř, který po několika výpadech do blízké Lužice byl na Sloupu obležen a lužicko-litoměřickými vojsky jeho opevnění pobořeno. Byl to obyčejný lapka, dostal, co si zasloužil. Kdepak krást pánům. Na to měli glejty oni.
Když se vše zase jakž takž postavilo, přišla třicetiletá válka a Švédové dokázali, co umějí.
V dál zírající poustevník
Postavu muže v řeholnickém hábitu zkoumajícího triedrem okolí uvidíte již od silnice. Figurína stojí na okraji útesu. Skála sloužila dlouhou dobu jako poustevna, jeden z majitelů panství, Ferdinand Hroznata z Kokořova, byl velkým stoupencem svatého Františka z Assisi.
Také v době morových epidemií se mnozí stali ještě zbožnějšími, než dosud byli. Proto se více uchylovali k duchovní útěše. To vše se dozvíte na místě, stoupejte úzkými schody ke světničkám, procházejte se po ochozech, po nichž se vinou kořeny borovic zalézající do skalních spár.
Poustevna se seskupila kolem kostela, ambitu bez rajského dvora a kdysi i libosadem s vinicí. Výhled je kruhový, pod vámi se táhne ploché údolí ohraničené pískovcovými svahy a v dáli kužely Lužických hor. Mnišská útulna zanikla výnosem Josefa II.
Peklo na skále
Romantismus se nevyhnul ani Sloupu. Skála si o to vysloveně říkala, takže se stávala stále častějším místem výletníků, malířů i básníků. Dobře se zde piknikovalo, útočiště posledního poutníka se změnilo v domeček pro přišedší. Idealizace rytířství a středověku naštěstí Sloup nikterak nepoznamenala. Od roku 1710 do 1945 patřilo sloupské panství Kinským, po válce jim skálu stát zabavil.
Je tu nádherně, děti tu mají eldorádo na lezení, ale samozřejmě pod dohledem, protože by mohly skončit v pekle. Nevěříte? Schody v úzké průrvě mezi skalisky posloužily ve filmu S čerty nejsou žerty. V nedalekém Modlivém dole bylo Peklo samo. Naproti hradu postavili rozhlednu, je z ní parádní výhled. Až pojedete na Lužické, nezapomeňte na nejkrásnější sloup zamířit. Dostane vás jako ty před vámi.
