Článek
Podzim s přiléhavým názvem měsíce listopad představuje pro člověka konec časového cyklu daného přírodou. Do psychiky člověka se tak vkrádá řada vzpomínek a úvah o existenci života. Lidé tak od pradávna nevysvětlitelné záhadné dění doprovázeli řadou pověr a obřadů.
Městské muzeum v Ústí nad Orlicí přiblížilo návštěvníkům zvyky a obyčeje jak při narození, tak smrti člověka včetně obřadů, které se kolem nich rozvinuly.
Holka nebo kluk? I rodiče 20. století byli zvědaví na svého potomka, vždyť bylo potřeba připravit výbavičku - růžovou, nebo modrou? A tak bedlivě sledovali, zda ve větvích stromu se objeví vrána, či nad stavením přeletí čáp.
Právě tímto zobrazením začíná výstava Od košilky k rubáši. Hned další ukázka přibližuje běh života novorozeného tvorečka tím, zda pro jeho příchod na svět byla připravena pohodlná kolébka, kterou na výstavě představuje část originálního restaurovaného nábytku s malbou dle východočeských vzorů, či pouze hrubá plachta tzv. konouška, uvázaná v cípech a pomocí provazů připevněná ke stropu ve světnici. Podobně, když matka brala s sebou dítě na pole, kladla je do tzv. hejčadla z plachty zavěšené na tyčích. Dítě pak přenášela v náručí nebo v chovací plachtě.
Běh lidského života je pak zachycen v rodinných oslavách, které se v dnešní době staly již přežitkem. Připomínají tak staleté zvyklosti našich předků, v kterých je ukrytá jejich minulost.
Mnoho zvyků je také spjato se Štědrým večerem, které se jako tradiční zábava tohoto svátečního dne promítly až do dnešní doby, jako např. překrajování jablíček, pouštění skořápek nebo lití olova. Mnoho pověr je spojeno mimo narození i se svatbou, kterou snoubenci zřídka volí v květnu.
Stejným tajemstvím zahalený konec představovala smrt. Lidé si byli vědomi, že není možné dopředu znát den ani hodinu smrti, a proto se ji snažili předvídat pomocí různých znamení - chování zvířat, vytí psů, houkání sýčka, přeběhnutí černé kočky nebo černé slepice přes cestu. Znamením konce byl i přílet havrana či krkavce nebo zabitý had či krtek v blízkosti domu. Obzvlášť velké nebezpečí a obavy představovalo vlétnutí do světnice smrtihlava.
Přitom smrtihlav je neškodný velký motýl z čeledi lišajovitých, jeden z největších motýlů naší republiky i Evropy, který vzhledem ke kresbě na hrudi připomínající umrlčí lebku, se stal znamením neštěstí.
V závěru výstavy je seznámení s tradicí hřbitovů, které byly původně zakládány kolem kostela. Až v 18. století byly přemísťovány za městské brány. Zároveň je uveden způsob posledního rozloučení s ukázkou pohřebního průvodu.
Odkazem pro současnost je pak olej Franze Skarbiny z roku 1896 nazvaný Dušičky.
