Článek
Náhle se v potoce objevil led, pak trocha zurčení a ledová nádhera na několika desítkách metrů udělala z fádní cesty famózní zážitek.
Prý tu strašili děti
Nejdřív ale putování začalo u ruiny kaple svatého Vojtěcha v Bubovicích. Málokdo z turistů o ní ví, pokud z kola nesesednete, z auta nevylezete. Asi ho nejvíce vnímají piloti místního letiště, ze kterého se, jak psáno, startuje k zážitkovým letům.
Kaple je zřejmě dílem Kryštofa Dietzenhofera, který se podílel na stavbě nedalekého kláštera ve Svatém Janu pod Skalou. Byla záchytným bodem pro poutníky, kteří do kláštera nedoputovali. Z ruiny se její osmiboký profil už vyčíst nedá. O Bubovicích jsem se dočetl, že název vznikl z citoslovce bubu, kterým se strašili děti. Prý ves Bubova, tedy pěkný Bubákov.
Z Bubovic jsem to napálil přes Doutnáč, vrch ponechaný lesnímu samoobroditelství, kde člověk nemá ze zákona možnost se míchat do přírody.
Cestou zvěří vyšlapanou jsem tušil přibližně cíl, ostatně potok teče údolím, takže jsem tam prostě dorazit musel. Spárkatá mi stezku vyšlápla, i zajíc se tu a tam přidal nejsem traper, abych podle bobků předchůdce své identifikoval. A už jsem dole u vyschlého koryta.
Zázrak v ledu zakletý
Ten zázrak vyvstal téměř pod nohama, rovné dno náhle spadá ve vodopádku mezi travertinové skály, tvoří zamrzlý rybníček a voda v pevném skupenství přechází v mohutný výron ledu. Cesta klouže, pád na skaliska by byl nepříjemný.
Je to nádhera, co dokáže předvést zmrzlá voda vodopády jsou masivní. Špatně schůdných je ale jen pár desítek metrů, vše jistí bytelné zábradlí. Kolem bývalé Kubrychtovy boudy, kam jsme chodili za mlada na tramp, pokračuje cesta na rozcestí. Po žluté na Srbsko, červená přes Královu studni ke Karlštejnu.
Když lišky kaňkují
Za císařem Karlem jsem se chtěl podívat a dobře jsem učinil. Uchvácen jakýmsi stromem jsem málem přeslechl měkký dusot čehosi v okolí. Kmotra liška si to pelášila asi dvacet metrů ode mne, jako by měla Budulínka v patách.
Houby Budulínek, lišák Ferina, nevidící, neslyšící to mydlil v jejich stopách. Lišky právě začaly kaňkovat, zaláskovaný zrzoun mě měl na háku. Jenže blbě kličkoval mezi stromy, dostat ho do hledáčku byla fuška. Ale zadařilo se, na kopci si sedl a čučel na mě jako na mimozemšťana. Pak otráveně odklusal za babou, kterou honil.
O hradu Karlově
Po kilometru se nad obzorem vyloupl Karlštejn. Po asfaltu kolem hospod jsem podhradím nepospíchal k nádraží. Podhradí se jmenuje Buďany, ponejprve Budy zvané. O hradu už jsme toho napsali dost, i když je dost zprofanovaný, je to monumentální dílo, a Karlovi budiž čest, že ho vystavěl. Cizinci jsou z něj vedle.
Také budiž čest králi Františku I. Rakouskému, který nám ho pro dnešní časy nechal zachovat. Architekt Mocker mu vtiskl dnešní podobu. Mohli jsme mít u Berounky ruinu.
A Berounka? Tak je u Karlštejna nádherně zamrzlá, u mostu se kupí kry nastojato, naležato, je to hezký pohled. Dolů po proudu už moc ledu není.
