Článek
Nejlepší fotbalisté Olomouckého kraje se mezi týmy z celého světa neztratili a vybojovali bronz.
„První byli Australané, druzí Číňané, které jsme sice porazili, ale celkově získali víc bodů,“ vzpomíná Pavel, jenž se s fotbalovým výběrem Olomouckého kraje vypravil do někdejší Říše středu letos v srpnu jako druhý nejmladší člen týmu. Velkým zážitkem pro něj byla už jen samotná cesta do země čínského draka.
„Cestovali jsme třiatřicet hodin, vystřídali jsme celkem tři letadla, z toho posledního jsme viděli Velkou čínskou zeď, z výšky vypadala docela nepatrně,“ vypravuje Pavel.
V Číně moravské fotbalisty ubytovali v jednom z místních internátů. Pavla, který dosud sám studuje na Střední škole železniční, technické a služeb v Šumperku, prostředí, v němž se pohybují jeho čínští vrstevníci, překvapilo.
„Žádný luxus, vybavení pokojů strohé až spartánské, místo obvyklých postelí jen pryčny bez matrace. První noc jsme na nich vůbec nemohli spát, hned potom nám museli matrace pořídit,“ vypravuje úsměvnou historku.
Kulturní rozdíly překvapovaly na každém kroku. Především střídmá asijská kuchyně mladé sportovce příliš neuspokojila. Organizátoři turnaje se prý snažili uzpůsobit stravu jejich chutím, avšak marně. Dalším překvapením byl mimořádný zájem, který výprava fotbalistů Olomouckého kraje v Číně vyvolala. Urostlí mladíci pro Číňany značně exotického zevnějšku budili pozornost, kamkoliv vkročili.
„Stali jsme se jakousi místní atrakcí, všichni se s námi neustále chtěli fotit, bylo to až nepříjemné,“ vysvětluje Pavel s plachým úsměvem.
Milovanému fotbalu se hodlá věnovat i v nadcházejícím roce, kdy by rád účinkoval v dresu šumperských fotbalistů. „V lednu začnu trénovat a ukáže se, jestli bude zájem, abych nastoupil i k zápasům,“ líčí mladík, pro něhož je fotbal velkou láskou, ale nepřestává stát nohama pevně na zemi.
„V květnu mě čekají závěrečné zkoušky, po nichž bych měl obdržet výuční list v oboru klempíř. Bylo by skvělé, kdybych se mohl živit fotbalem, ale klempířina je hezké a užitečné řemeslo. Lidí, kteří je ovládají, je málo a do budoucna jich bude spíše ubývat. Hned po závěrečných zkouškách se chystám do autoškoly a udělat si svářečský kurz pro další zvýšení kvalifikace,“ vypočítává Pavel, který by rád pracoval v Uničově v tamním strojírenském závodu.
Zvažuje také, že by si dodělal maturitu, ale není prý příliš studijní typ. Ve škole ho nejvíc baví odborný výcvik. „Máme dobrého mistra, který své práci rozumí. Kdo má zájem, ten se od něj může hodně naučit,“ soudí mladík, jenž je sice srdcem fotbalista, ale nezříká se ani budoucnosti kvalifikovaného řemeslníka.
