Hlavní obsah
Kostel sv.Jiří je první stavbou v Lukové, kterou přijíždějící návštěvník uvidí Foto: Jana Vančatová

Lukovou – západočeskou vesničku, kde se zastavil čas, ještě před několika lety téměř nikdo neznal. Dnes se stává vyhledávaným cílem turistů z tuzemska i zahraničí, dokonce i z takové „exotiky“ jako Brazílie, Japonsko či Island. Proč? Luková je vesnicí duchů, kteří pomáhají.

Kostel sv.Jiří je první stavbou v Lukové, kterou přijíždějící návštěvník uvidí Foto: Jana Vančatová
Luková - místo, kde duchové pomáhají

Na úbočí Chlumské hory nedaleko Manětína, uprostřed nekonečných luk a lesů, se nachází vesnička Luková. Pět kilometrů od hlavní silnice se ocitnete v rajské krajině s modrou oblohou a zpívajícími skřivany. Po chvíli se na úbočí hory vynoří silueta kostela, již z dálky působícím neutěšeným dojmem.

V bujné vegetaci okolo se rýsuje několik budov – Luková. Ves, o níž první písemné zmínky se objevují roku 1115 v zakládací listině kladrubského kláštera. V 90. letech 19. století zde ve shodě žilo 108 obyvatel německé národnosti, 19 české. Od počátku 20. století místní většina vyvíjela snahy se připojit k Německu. Vrchovatou měrou se přání plnilo v roce 1938, kdy se ves stává součástí Říšské župy Sudety.

Po roce 1945 původní němečtí obyvatelé byli odsunuti, dosídlení Čechy se však nepodařilo; dnes je Luková součástí Manětína, má čtyři stálé obyvatele, zbývající jsou chalupáři. Autobus zajíždí jen jednou v týdnu.

Co láká návštěvníky z různých koutů do tohoto „konce světa“? Kostel svatého Jiří stojící nad vsí od 14. století. První pohled je bezútěšný, stavba bez omítky působící dojmem osleplého němého invalidy, ve vysklených okenních otvorech mříže, z věžních hodin zbyly jen rezavé kotouče.

Kostel sloužil svému poslání do roku 1968, kdy uprostřed pohřebního obřadu se odlomila velká část stropní omítky a spadla na truchlící. Nikdo nebyl vážně zraněn, ale od této doby byla stavba uzavřena; díky nezájmu místních i vandalům zdevastována a rozkradena.

Přesto, kdo dnes vstoupí do kostela nebo alespoň nahlédne okny, zatají dech. Ve zbídačeném interiéru v tichosti v lavicích sedí či stojí více než 32 nehybných postav bez tváří, zahalených do bílých rubášů, pohroužených do modliteb, rozjímání. Kde se tu vzaly a proč tu jsou? V roce 2012 sem byly umístěny studentem Západočeské univerzity Jakubem Hadravou jako součást jeho bakalářské práce, jež byla odpovědí na výzvu prof. Beránka sochařsky reagovat na opuštěné, rozpadlé kostely na Plzeňsku, mající název: Má smysl.

Autor pro vytvoření instalace použil netkanou textilii namočenou v sádře, přehozenou přes živé modely, aby dosáhl co největší míry autentičnosti. Ke své práci uvedl: „Pochopil jsem totiž, že síla sochy z velké části pramení z místa, kde je socha umístěna a kde „ožívá“. Fakt, že tyto stavby nyní zejí prázdnotou a chátrají, se promítá i do stavu dnešních lidí, kteří rovněž duševně chátrají a následně se rozpadají. Chtěl jsem na tuto problematiku upozornit a přimět náhodného pozorovatele zamyslet se nad tím, na jak významném místě právě stojí.“

O tom, že se mladému umělci záměr podařil, svědčí i desítky zápisů v návštěvní knize kostela. Působivá výstava vzbudila pozornost stovek přijíždějících návštěvníků, odborníků a veřejných orgánů. O naplnění záměru přimět příchozí k zamyšlení a pomoci tedy není třeba pochybovat. Kostel lze navštívit po předchozí dohodě, lze přispět i na transparentní účet.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků