Článek
V benediktinském klášteře v Rajhradě se ve středu 14. června sešli příznivci básníka Josefa Kainara, aby se dověděli zajímavosti z jeho práce textaře. Libor Kalina předeslal, že přednášku nepojme naučně, ale spíše populárnější formou, neboť mezi posluchači nenašel žádné studenty.
Kainar začínal jako kreslíř a karikaturista. Jako básník se začal projevovat až v období druhé světové války. Měl tehdy jako syn železničáře volnou jízdenku a hodně cestoval, nejčastěji do Prahy. Schovával se v Ostravě, kde byl jeho otec vedoucím stanice. Časem byl ale přeložen do Zlína. Tam vzniklo blues Chodím po Zlíně, voním po víně. Žil i v Přerově a Olomouci. Než se mu podařilo odmaturovat, vystřídal tři různá gymnázia.
Kainar měl absolutní hudební sluch a rodičům vyčítal, že klavír dali sestře a jemu housle. „Kdybych měl klavír, byl bych muzikant a nemusel bych psát ty pitomé básničky,“ říkával.
Na konci šedesátých let minulého století potřeboval producent Supraphonu Hynek Žalčík najít někoho, kdo by k cizím melodiím psal české texty. Obrátil se proto na Kainara a ten souhlasil. Jeho první prací bylo Město Er pro Michala Prokopa a Framus Five. Překvapivě byl autorem i obálky této desky.
A pak už přišlo na řadu Kuře v hodinkách (původní název byl Flétna a kuře v hodinkách). Kainar si melodii přepsal z magnetofonové nahrávky. Do toho pak vpisoval texty, které chrlil většinou přes noc. Občas skládal i hudbu a byl docela plodným autorem. Písně s jeho texty mělo ve svém repertoáru 36 zpěváků a zpěvaček.
V závěru přednášky Libor Kalina poznamenal, že přestože poezie není pro dnešní mladé lidi právě vyhledávaným zájmem, setkávají se s básněmi Josefa Kainara prostřednictvím Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka nebo Karla Plíhala, což je dobře. Co dobře není, je skutečnost, že se dosud nepodařilo vydat všechny Kainarovy texty. Snad k tomu ale dojde, protože mu to tak nějak dlužíme.
