Článek
Trpák o Jindřichohradecku napsal... „Přehlížíte nejromantičtější koutek české země, vlní se terén do kopců a tmaví se lesními porosty, díváte se na nesčetné hladiny nejen velkých rybníků, ale hotových jezer orámovaných hustými lesy. A kamkoliv pohlédnete, všude se lesknou rybníky, široké potoky, točí se řeky, lesnaté kopce řadí se za sebou v nekonečných řadách.“
Kromě přírody je tu mnoho pamětihodností a jednou z nich jsou i Jindřichohradecké místní dráhy, a. s.
Zachráněná pára
Jindřichohradecká úzkokolejka je pojem, na jízdu párou je vždy narváno, jet můžete ale i motoráčkem, což je rychlejší, víc to hází, ale není to ono. Když trati, která přinesla v předminulém století do kraje a práci, pomalu odzváněl nádražácký nebeský zvonec, rozhodla se parta nadšenců, že koleje a depo s mašinami si rozvrátit nedáme, a začali s obrovským nadšením rekonstruovat, makat a zase jen makat na tom, aby mohli zprovoznit původní dvě tratě.
První trať vedoucí do Nové Bystřice o délce 33 kilometry otevřeli 1. 11. 1897. Na Štědrý den roku 1906 zprovoznili 46 kilometrů železnice do Obrataně.
Rozchod kolejí je 760 milimetrů, normální c. a k. 1435, bylo to v rámci úspor. Jižní trať na Bystřici vede Českou Kanadou, parní lokomotiva vyrobená v polském Chrzanowě, táhle zahouká, protočí kola a jedeme ven z Jindřichova Hradce. Zastávku Jindřiš projíždímě plnou rychlostí 30 kilometrů, tady parní mašiny nestaví. Jedeme nad lesní strží Hamerského potoka, píšťala co chvíli zahouká, v lese, i na lukách je mnoho nechráněních přejezdů.
Staré dřevěné vagóny jsou v oknech obleženy, vychutnat si čoud z lokomotivy, mít plné vlasy sazí, vidět v zatáčce mašinu, proto se sem jezdí.
Na nádražíčku v Blažejově pár cestujících přistoupí, hlavně ale všichni sledujeme, jak se mažou kluzná ložiska. U Ratmírovské zastávky je plno, cestující přibývají. Dalšími zastávkami jsou Kunžak-Lomy, hodinku nám trvalo, než jsme ujeli necelých 18 kilometrů.
Černý Cimrman
Okolo louky, lesy, rybníky. Následuje zastavení v Kaprounu a obrovský jásot. Cimrman tu má svou zadnicovou sochu, všichni ji chtějí vidět. Údajně ho tu vykopli z vagónu coby černého pasažéra. Jen záda z něj trčí.
Senotín se svými 670 nadmořskými metry je nejvýše položenou zastávkou na trati, vystupuje tu dost cyklistů. Vlak má stoupání za sebou, už jen klesáme, sjíždíme k nádražíčku Hůrky.
V lese opodál stojí pevnůstky z druhé republiky, nedaleko se nachází barokní kostel Klášter, pověst tvrdila, že odtud vedla podzemní chodba do Rakouska.
Rekreační středisko Albeř je zaplněné a už se blíží konec cesty: Nová Bystřice. Příhraniční město se kdysi jmenovalo jen Bystřice, jenže trocnovský Jan zvaný Žižka tu po odchodu z Prahy vypálil město, a hlavně klášter. Proto Nová Bystřice. Najdete tu vlakové muzeum, lokomotiva načerpá vodu a po nějaké čase se vrací zpět.
Cesta do Jindřichova Hradce po silnici trvá asi dvacet minut. Ale bez česko-kanadské romantiky.
