Článek
Můžete nám představit výstavu Před branami?
Letos jsme pozvali do kostela sv. Vavřince Markétu Jáchimovou, a to z několika důvodů. Jednak proto, že jako rodačka ze Staňkova u Domažlic si již dlouho přeje v tomto kostele vystavovat, a také pro to, co dělá. Dlouhodobým tématem Markéty Jáchimové je čas. Čas jako moment v tomto světě a paralelně čas neexistující. Bezčasí či věčnost a jejich prostupné hranice ji vzrušují stejně jako tělesnost a hmota. Odtud se berou organické fragmenty jako kusy dřeva či vlasy, jež často začleňuje do svých děl. Přírodní a minimalistické prvky se v instalaci pro kostel sv. Vavřince propojují s quazibarokním tvaroslovím jejích obrazů – objektů.
Markéta byla dvakrát finalistkou Ceny kritiků za mladou malbu s přesahy. Uvažujeme-li malbu s přesahy, primárně si představujeme, že to je malba, která překračuje plátno. Markéta Jáchimová tuhle podmínku splňuje, protože ona jednak dělá obrazy, které se stávají objekty, používá reliéfy, které vlastnoručně vyrábí a aplikuje na plátno. Druhá věc je, že pracuje s prostorem, takže na obrazech jsou místa, která jsou jakoby prolomená někam dál, což je princip Lucia Fontány, kdy on plátna prořezával. V podstatě to odpovídá jeho tzv. Bílému manifestu, rušícímu hranici mezi malířstvím a sochařstvím, zahrnujícímu do díla tvar, barvu, zvuk.
Tím, že Markéta přizývá do instalace v kostele i moderní gymnastku, která ji doplňuje živým obrazem se stuhou, skutečně Fontanův manifest stoprocentně naplňuje. Jsou ale ještě další přesahy, netýkající se pouze formy, ale obsahu, a právě tyhle přesahy jsou typické pro baroko.
Proč výstava nese název Před branami?
Výstava Markéty Jáchimové se skládá z cyklů: První cyklus Enter the Void (Vstup do prázdna) byl reakcí na to, že jí odešly velmi blízké osoby a ona se vypořádávala s jejich vstupem do „prostoru, jenž nic se nazývá”. Zde si dovoluji citovat historika, literárního kritika a básníka Zdeňka Kalistu, jenž na prahu života, tedy vlastně před branami věčnosti, ve svém posledním díle Tvář baroka, popisuje barokní dvojlomnost.
Kolik je na výstavě k vidění děl?
Je zde šest velkoformátových obrazů ve výklencích, jeden obraz je zavěšený a levituje v prostoru lodi a nad oltářem je další rozměrná kompozice. V prostoru, kde stávaly lavice, jsou rozmístěny čtyři s tématem související sochy, jakási symbolická vstupní brána, pes Kerberos, zábrana z cypřišů a cypřiš samotný.
Všechny obrazy jsou malované autorskou černí. A to je další zajímavost, že Markéta vyrábí černou barvu, které říká cypřišová čerň. Vyrábí si ji tak, že pálí cypřišové dřevo, z něhož získává uhlíky, jež rozdrtí a smíchá s koncentrovaným pojidlem. Vlastně je to velmi symbolický akt a opět je v něm obsaženo autorčino paralelní uvažování s barokem, poznávajícím Boha skrze materii, tělo, tělesnost. U Markéty však nejde o Boha explicitně, akcent je na ono nekonečno, věčnost, před jejímiž branami se ocitneme, nebo vlastně již ocitáme.
