Článek
Jak byste představil vaši výstavu?
Každá výstava je vyvrcholením fotografova snažení a měla by působit jako celek. Koncepci výstavy Setkání okamžiků navrhla kurátorka Jolana Havelková. Na Klenové prezentuji fotografie (reportážní i aranžované), které bych sám asi takto nikdy neposkládal, ale díky tomu výstava působí živě, nese v sobě napětí. Je výběrem mých zásadních snímků za posledních třicet let.
Kdy jste se zaměřil na focení portrétů osobností z uměleckého světa?
Portrétovat jsem začal v devadesátých letech pro kamaráda, který byl zaměstnaný jako novinář a využíval mě jako fotografa. Když připravoval s někým rozhovor, tak jsem pro něj pořizoval portréty. Jinak jsem si dělal spíš svoje dokumentární snímky, protože jsem od přírody pozorovatel. To je má přirozená vlastnost. Vlastně jsem vždy cvakal to, co jsem viděl kolem sebe.
Zaměřovat se cíleně na portréty jsem začal poté, co jsem zjistil, že mám nastřádáno dost portrétů, které vznikly jako vedlejší produkt běžného fotografování. Občas se mi podařila fotka, kterou lze nazvat portrétem a ne jen „ksichtěnkou". Protože jsem snímků podobného ražení měl dost, bylo mi nabídnuto ať připravím výstavu.
Sešli jsme se tři - dva malíři a já - a udělali výstavu portrétů. O výstavě jsem věděl rok dopředu, tak jsem začal záměrně rozšiřovat portfolio o portréty, které začaly být „aranžované". Přesto se ale snažím portrétované vyfotografovat tak, aby nevypadali strojeně. Zároveň pro mě bylo takové fotografování i terapií - musel jsem z čistě pozorovacího, dokumentárního focení začít s portrétovanými komunikovat, inscenovat je.
Jaké známé osobnosti jste už měl čest fotografovat?
Já si osobnosti, které portrétuji, nevybírám podle toho, jestli jsou mediálně „profláklí". Přicházím k nim mimoděk, že se někde potkáme. A když si padneme do noty, potom je oslovím, případně se dohodneme na portrétování.
Na které setkání vzpomínáte nejraději?
Každé fotografování má svůj charakter, při každém setkání jsme si příjemně popovídali a mám na něj hezké vzpomínky. Trochu mimořádné bylo portrétování Jeffreyho Marshalla, což je americký bluesový muzikant, který hraje na basovou kytaru, foukací harmoniku a zpívá, ale narodil se s postižením. Jeffrey má zakrněné nohy, kterými hraje na kytaru a ruce nemá vůbec, ale je to úžasný člověk i muzikant. Focení sice bylo složitější, protože moje angličtina není na takové úrovni, abychom plynule komunikovali, ale po koncertě jsme si našli prostor, kde jsme se sešli i s tlumočnicí. Takže to byl jeden z fotografických momentů, který se odlišoval od ostatních.
Jak vlastně probíhá takové focení?
Pokud budeme mluvit o „aranžovaných" portrétech, tak si s portrétovaným dohodneme lokaci. Většinou je to prostředí, kde se dotyčný člověk cítí dobře, místo, které je jeho povolání, nebo koníčku, nejbližší. Tam si najdu prostor, který je pro mne nosný kompozičně nebo fotograficky, postavím si světla a začneme si povídat. Přitom občas zvednu foťák a exponuji.
