Článek
Radomír Čížek je bývalý hokejový útočník, v současnosti trenér mládeže, a nadšený cykloturista se sportovní touhou lámání osobních rekordů. Tak i kolo, které se mu stalo drogou, je pro něj prostředkem překonávání nejvyšších a nejtěžších kopců a naplněním dobrodružství poznávání nejzapadlejších koutů světa.
Po Slovensku, Albánii a Rumunsku se v červenci 2017 vydal do vzdálených i neznámých oblastí Gruzie. A jak jinak než - po letecké přepravě do Kutaisi - po vlastní ose. Ta dává svobodu, nezávislost na čase, být sám svým pánem při výběru pobytu i poznávání života usedlíků.
Všechny tyto dobrodružné zážitky zahrnul do své přednášky o Gruzii. Zajímavou zemi představil, jak ji poznával během své dlouhé cesty, posluchačům popsal zasněžené kavkazské velehory, které patří k jedněm nejkrásnějším na světě, hluboké vyprahlé kaňony, pusté stepi, rozsáhlé náhorní plošiny i desítky malebných vesniček, kde se mnohdy jako by už před sto lety zastavil čas.
Během 26 dní ujel téměř 2300 km a zdolal 7 horských sedel vyšších než 2000 metrů. Obdivoval fantastické proměny, kdy den začínal na travnaté náhorní plošině a končil v pusté stepi nebo vyprahlém kaňonu. Přiblížil i krizové okamžiky, kdy náročný 65kilometrový terénní sjezd ze sedla Zagora nezvládl technický stav jeho kola.
Mimo přírodních krás a podmínek podrobně vylíčil život lidí v odlehlých končinách, kam vedou pouze cesty těch nejhorších představ. Idylický je jen pohled na bílou lavinu pasoucích se ovcí, pobíhajícího skotu a líného prasátka zalehlého ve výmolu jakési silnice před domem. Obyvatelé malých vesniček vysoko v horách se živí zemědělstvím, žijí spokojeně, bez technické civilizace, neznají hrozby komerčních a stresových vlivů.
Cestovatel dále přidal osobní zážitky: „Každý den jsem se setkával s desítkami místních pohodových lidí, kteří se s nadšením dávali do řeči, dělili se o jídlo, zvali mě k sobě domů, poskytovali i nocleh a ani v prostých podmínkách jim nechyběl na tváři přívětivý úsměv. Zvlášť mi utkvěla vzpomínka na odměřeného taxikáře v 50 let staré Volze, který jakmile zjistil, že jsem Čech, jeho pohostinnost nebrala konce, i když bohatě jídlem obložený stůl byl jen pro hosta, rodina k tomuto obědu nepřisedla.”
Protikladem divoké přírody byl plán cesty pustou stepí ke klášteru Davida Garedži, jezero Tbilisi, jeskyně Sapatlia, Prometheova jeskyně i samotné město Tbilisi s jeho architektonickými památkami. Ani zde však nechybělo přátelské setkání, o které se postarala parta stavbařů.
Rozloučení s touto zemí a krásnými zážitky, i přes opomenutelné technické problémy a zdravotní potíže, zanechalo v srdci cestovatele Radomíra Čížka tolik vzpomínek, že je spojil do vyprávění a videí za účelem potěšení a poznání posluchačů přednášek četných českých měst. Sám pak spřádá novou osnovu snů další cesty do exotických zemí.
