Hlavní obsah

Éru obliby mercedesů v Albánii odstartovala kradená nafta do traktorů

Novinky, Vratislav Konečný

Albánie je země plná protikladů, výstavné hotely, obchody plné západního zboží - a k tomu špína a zápach. Řada lidí žije představě, že se tu loupí, všude narazíte na drogy. Neloupí, ale stále se žebrá, ale to není zdejší specialita. Drogy seženete na celém světě, veřejně je tu nikdo nenabízí.

Foto: Vratislav Konečný

Taxíky jsou vždy "medvědi".

Článek

Izolace ji ochránila před překotnou kapitalizací

Albánie, která žila půlstoletí ve stále větší izolaci, se rychle otevírá turistům. Snad to nebude k její škodě, země má co nabídnout v létě v zimě. Koupání u teplého moře, sjezdovky v divokých horách.

Země se rychle otevírá světu, zvláště je to znát na pobřeží, vnitrozemí je stále ještě ve stavu polospánku. Ale hodně bdělého. Peníze jako všude hýbou vším.

Symbolem jsou orel, bunkry a mercedesy

Albánie má krásné hory, řeky, jezera, divočinu. K tomu spoustu památek. Starověká Apollonia je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Symbolem země je sice orel, ale toho neuvidíte, povětšinou ho jako škůdce stád vyhubili. Zato civilizační symboly jsou nepřehlédnutelné.

Jsou to bunkry a mercedesy. Bunkry nechal stavět megalomanský a zřejmě schizofrenní diktátor Enver Hodža. Jsou jich statisíce, jsou všude, mizí jen na nejvíce frekventovaných místech, ale jako opravdový symbol si je můžete odvézt v podobě suvenýru jako alabastrový popelník.

Naprostá izolace

Hodža se rozhádal s kde kým. Nejdřív s Jugoslávci, poté se Sověty, nakonec i s Čínou, která se tu hodně angažovala. Albánie se stala jedinou ateistickou zemí na světě, náboženství Hodža zakázal.

Od roku 1978 byl režim v naprosté izolaci, zato se stával ve většině potravin soběstačný. Zachovala se i nedotčená příroda, protože se nesmělo cestovat, jen na zvláštní povolení. Proto tu nenajdete téměř žádné koleje. Železnice nebyla potřeba, v Duressu je nádraží, které je dobré vidět. Jízda v hororovém vlaku stojí za to.

Bůh satelit

Po pádu režimu se Albánci v první řadě vrhli na komunikaci. Všichni si pořizovali televize, což byla předtím výsada vyvolených, satelity namířili na Itálii a žasli. Poté přišla na řadu auta.

Kdo nemá mercedes, jako by nebyl

Stále převládají, většinou moderní typy, ale najdete zde i téměř historické kusy. Německé mercedesy. Jsou jako rodinný šperk, kdo ho nemá, není in. A na in si hlavně mladí potrpí. Najdete tu i řadu jiných značek, ale mercedesy jsou mazlíci. Stále v myčkách, z nichž voda rozhodně neteče do kanalizace.

Návštěvníka to překvapí, Albánie je jedna z nejchudších zemí Evropy, ale co se týče aut, rozhodně jsou mnohem zaostalejší destinace. Mercedesy ilegálně dovážené z Německa nebo z Itálie, málokterý s doklady, jezdily na naftu. V zemi, která neměla pohonné hmoty, auta měli jen straničtí bossové, bylo jedinou možností krmit nádrže kradenou naftou určenou pro traktory.

V devadesátých letech jsem viděl nabízet podle silnic nádoby s naftou, pumpy byly výjimkou a ještě ke všemu ruční. Tak se u Albánců zrodila láska k mercedesům, která trvá dodnes.

Albánci jsou nesmírně přívětiví, stále s úsměvem, snaží se ve všem vyjít vstříc. Mladí povětšinou rozumí anglicky, se staršími se domluvíte, jak se dá. A dá se vždy.

Reklama

Výběr článků

Načítám