Do tajuplných Tiských skal se v zimě chce málokomu, řádí tu prý skřeti

Sníh a mráz dělají se skalami divy. A nejen se skalami, podlehnete tomu za chvilku sami. Ticho je hmatatelné, ledová krusta na sněhové peřině křupe pod nohama, mráz začíná pálit do obličeje. O skalách jdou ještě nyní strašidelné pověsti, původně německé báchorky pronikly i mezi nebojácný český lid.

Po francouzské revoluci do Čech uprchl i generál Ledoquin a ukryl ve skalách poklad. Místo pro úkryt jako stvořené, jenže ta francouzská paměť děravá. Bylo to u téhle nebo snad támhleté věže? Nebo ještě o kus dál?

Možná se tu opravdu cosi pod zemí blyští, jenže to se zase hádají zlomyslní skřeti. Pidivajzlíci neradi do skal někoho pouštěli, většina zabloudění a úrazů se svalovala na ně. Nosí prý s sebou bludné kořeny a tulákům je ve skalách strkají do kapes. Taky jsem se díval, zde mužík podměrečný někde nečíhá, ale asi se s druhy hřál u kolektivního topení.

Poklad samozřejmě hledala celá řada prospektorů, ale marně.

Do roku 1918 bylo do skal bez průvodce zapovězeno samostatně jíti. Jednak kvůli zbloudění, pak se také pár lidí na průvodcování uživilo. Nyní jsou dva skalní okruhy v sezóně zpoplatněny.

Pomalu se posunuju vpřed, aspoň mám čas pořádně vnímat tu pískovcovou krásu skalního města, které tu zanechalo moře před stamilióny let.

Velké bloky se začaly drolit, rozmělňovat, vytvořila se údolí, vznikly monolitické nebo víceshlukové věže, objevily se pukliny, voštiny, jeskyně, hladké stěny se začaly větrem a vodou rozpadat. Jsou tu výstupky, chyty, plošinky. V létě pomáhají lezcům k cestě vzhůru.

Najednou proti mně vyběhl pes, lovák, očuchal ruku, nechal se podrbat a zase zmizel. Jeho páníčci se vynořili za chvíli, šli od cíle mé cesty, Turistické chaty. Vyměnili jsme pozdravy, informace, Julča se zase nechala vydrbávat a pak  jsme šli každý po svém. Bílé polštáře dávají skalám novou dimenzi, vypadají jinak než v létě, přizdobené, stroze krásné.

To, co v sezóně projdete za pár desítek minut, nyní trvá podstatně déle, chůze je dost namáhavá, ale stojí to za to. V jednom místě jsem narazil na malé ledopády, dostat se k nim je dost nesnadné, takže raději fotit zdáli.

Holé kmeny bříz a hlubší rokle, poté táhlý výstup na malou plošinu k jednomu z nejznámějších útvaru Žábě, a Turistická chata je nadohled. Je tu zase narváno. Obsluha perfektní, občerstvení také. Od chaty se vracím podle hradby Tiských stěn tyčících se nad obcí Tisá do téměř 80metrové výše k autobusu. Je to mlčenlivá hradba a skrývá poklad neobyčejné ceny. Tím pokladem je zatím neporušená příroda.