Článek
Autorem loutkové hry je Daniil Charms (1905-1942) ruský surrealistický básník, vlastním jménem Daniil Ivanovič Juvačev. V porevolučním sovětském Rusku nutně provokoval již výstředním zjevem a vystupováním. Nemohl uniknout pozornosti režimu, tajné policie, posléze i zatčení. Dodnes se neví, zda k úmrtí básníka došlo za dlouhé cesty do Novosibirska, nebo v tamní nemocnici. Posmrtnou rehabilitaci v roce 1956 doprovodil výklad, že skutková podstata trestného činu nebyla prokázána.
Režisérka Anna Davidová se k Charmsovi vrací po své úspěšné realizaci inscenace Báby v Divadle na zábradlí. O autoru se vyjadřuje: „je pro svůj absurdní, nevybíravý humor mým odvěkým oblíbencem. Jsem ráda, že se k téhle poezii vyšinutosti mohu opět vrátit.“ Připomíná, že za básníkova života vyšly jen jeho verše pro děti – „jsou pro něj partnery, kterým se může svěřovat se svými pochybnostmi o světě svázaném s logikou a spolu s nimi se vysmívat příčetné vážnosti dospěláckého světa.“
Režie se mohla opřít o výborně zvolený realizační tým i herce. Autorem cirkusového loutkového divadla a nápaditě, pojatých loutek je výtvarník a ilustrátor dětských knih František Petrák. Hudbu a hravé, rytmické písně zkomponoval Mario Buzzi. Ceněný překlad hry je od rusisty Ondřeje Mrázka.
Celý děj mají pevně i hravě v rukou dva klauni (Ondřej Kokorský a Tomáš Žilinský). Vlastně tři. Ten třetí (Miroslav Sýkora) si přeje klaunem také být, a je v tom neodbytný. Touží dostat se mezi ty dva, prosadit se výstupy s vrcholným číslem létání ve volném prostoru. Jako klaun se představí ještě před začátkem představení, kdy lehce navazuje kontakt s dětským publikem, a třeba říct, že stejně tak děti s ním. Zaslouženě se nakonec stane třetím z tria
Scénické řešení cirkusového divadla je pěkně i funkčně řešené, přitahuje oči. Loutková scéna ve vysoké skříni umožňuje kouzelné triky i vstupy klaunů. Skříň se otevírá doširoka křídly do stran. Do chodu je uvedena velkou klikou. Když ochabuje síla, hudba zpomalí a skomírá, jak na starém gramofonu. Celý děj je sledem rychlých gagů, hříček a vtipných písniček. Střídají se výstupy dvojice klaunů rušené zásahy třetího, s cirkusovými čísly jimi vedených loutek. Představují cirkusové umělce, bez nichž si skutečný cirkus nelze představit. Vyvážená a plná dynamiky je kombinace slova, hudby, písniček a popěvků, s klaunskými gagy, souboji a honičkami.
Inscenace vrcholí dynamickým invenčním závěrem, se spontánním zapojením dětí. Klauni nemuseli pobízet, ze sedadel se zvedla i většina dospělých. Režie současně umně vkomponovala do děje jinak diváku skryté prostory sklepní scény.
Cirkus Abrafrk dal na vědomost, že šapitó otevírá „do světa bezbřehé fantazie a půvabného nonsensu dětem od tří do tři sta třiceti tří let.“ Toto moto beze zbytku splnil a sklidil zasloužený aplaus. Odcházel jsem potěšen, že jsem se vešel do podprůměru daného limitu, což se jinak málokdy přihodí. Povedené představení jistě vzbudí zájem i nápor na hlediště sklepní scény, které ani cirkusové kouzlo nenafoukne.
