Ten skutečný svatý Mikuláš z Myry byl velmi štědrým člověkem. Narodil se patrně mezi lety 280 až 286 v dnešním Řecku, v Patrasu. Rozdával chudým a mnohdy si ani nepřál, aby obdarovaní věděli, kdo jim peníze věnoval. Ochraňoval děti.

Dávno na úsvitu křesťanských dějin bývalo zvykem, že při nesplacení dluhu se do zástavy bralo dlužníkovo dítě, které časem mohlo být dokonce i prodáno na trhu do otroctví. Když svatý Mikuláš zaslechl z nějakého domu dětský pláč, obvykle položil váček (odtud nejspíš dnešní punčocha) s výkupným na práh, zabušil mohutně na dveře – a zmizel.

Pokud bylo „zastavené“ dítě vězněno uvnitř za uzamčenými okny a zabouchnutými dveřmi, vlezl údajně i na střechu a poslouchal komínem, jestli neuslyší vzlykot. Když nebohé dítě zaslechl, vhodil komínem dovnitř měšec s penězi či drahokamy.

Z toho vznikla známá pověst, že Mikuláš má prý tajemné pomocníky, kteří létají v nebi, zastavují se u střech a poslouchají u komínů, co se děje uvnitř.

Tradice oslav Mikuláše

Mikulášské radovánky se dříve slavily jako masopust, který je spojen s rejdy maškar. Ještě v 18. století chodili v takových průvodech často až čtyři Mikulášové, doprovázení čerty, anděly a řadou bizarních masek. Časem se masky zredukovaly na postavy Mikuláše, anděla a čerta, přičemž Mikuláš byl jen jeden a ostatních mohlo být víc.

Družina chodila od domu k domu, rozdávala nadílku v podobě sladkostí, ovoce, ořechů, drobných dárků těm hodným a poslušným dětem, zatímco děti, které zlobily, čerti měli za úkol vystrašit a vynutit si od nich slib, že budou hodnější. Jejich nadílka pak ukrývala symboly zlobivosti a tedy brambory, uhlí a řepu.

Všechny děti bez rozdílu pak musely Mikulášovi přeříkat modlitbičku - Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od zlé moci. Pán bůh s námi a zlý pryč! Amen.