Čtvrtá adventní neděle a vánoční zvyky

V severských zemích musí mít každý na sobě něco nového. Stačí drobnost. Pokud by tomu tak nebylo, zle by se mu vedlo. Na Islandu například hrozí, že vám večeři slupne vánoční kočka.

Různé více či méně nepřátelské bájné bytosti obcházely podle tradice v tento den ve zvýšené míře lidská stavení. Bránit se jim dalo ohněm, přežehnáním, vykuřováním či hlukem.

V Norsku byli obávaní zejména tzv. „mrtví jezdci“, kteří se o Štědrém večeru objevovali na svých koních blízko stavení, a běda tomu, kdo by se jim dostal do drápů.

Když pronikli např. do sklepa, vypili a snědli vše, co našli. Proto bylo lepší chránit jídlo a pití položeným srpem, kterého se jezdci báli. A vůbec nejlepší bývalo na stole něco od večeře nechat, aby se duchové nezlobili, že nic nezbylo.

Na mnoha místech se věřilo, že zesnulí příbuzní přijdou večer na hostinu. Někde pro ně nechávali i volnou postel, zapálenou svíčku či oheň v krbu, aby jim nebyla na návštěvě zima.

Kult zemřelých spojený s Vánoci má svůj původ nejspíše v prosincovém svátku římských laternálií, svátkem lárů - jakýchsi ochranných domácích bůžků, kteří chránili i duše mrtvých. Křesťanské legendy mrtvé často vyměňovaly za postavy svatých, andělů či Panny Marie, kteří si přicházejí na noc odpočinout. U Marie se mnohdy spojovaly s biblickým vyprávěním o tom, jak nemohla najít před porodem místo, kde by spočinula - a zde se jí právě ono kdysi odpírané pohostinství nabízelo.

Nejdůležitější zvyky týkající se zemřelých bývaly spojeny se sváteční hostinou. Část jídla se ponechávala na stole nebo na okně, aby si na ní zesnulí pochutnali. V Portugalsku se věřilo, že kolem připraveného jídla se o půlnoci slétnou duše v podobě motýlů - černých i bílých, podle toho, jací byli jejich majitelé zaživa.

V polském Mazursku zase lidé ještě v polovině 20. století připravili pro duchy hostinu a roztopili kamna. Potom na lavici posypané pískem či popelem zjišťovali, jestli se duše opravdu dostavily.

Na štědrovečerní hostinu bývala zvána divoká zvířata a různé přírodní živly, jak bylo běžné zejména u východních a jižních Slovanů. Ono pozvání ovšem vypadalo asi takto. Zakarpatský hospodář vyšel se sekerou v ruce a s miskou, ve které bylo trochu od všeho jídla, které se ten den objevilo na stole. Třikrát pronesl obřadní řeč ve stylu:

„Volám tě, medvěde, volám tě, liško, volám tě, bouře, volám tě, krupobití - přijď dnes na večeři, a když ne teď, pak už nechoď po celý rok!“ Je zjevné, že tohle „pozvání“ mělo jmenovaná zvířata a běsy jednoznačně odradit, nikoli přilákat.

Rusové takto zase vzývali personifikovaný mráz: „Dědo Mrázi! Dědo Mrázi! Přijď pojíst bliny a kuťju! A v létě nechoď, nepožírej okurky, nenič rosu a neproháněj malé děti.“

A protože řada zvyků si je blízká napříč Evropou, nepřekvapí nás, že i v jižním Norsku vycházeli lidé ze statku se lžící se zbytkem vánoční mléčné kaše a takto lákali: „Medvídku, pojď a lízej lžíci, ty už nedostaneš od mých krav víc než ze lžíce krupici.“

Slyšeli jste už někdy o vánočním poleně? Jedná se o jeden z nejrozšířenějších evropských zvyků, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti. Už v předkřesťanských dobách se rituálně spaloval kus stromu v domácím ohništi a jeho popelu byl pak přikládán zvláštní význam.

Tradice vánočního polena, kterou známe z jižní Evropy, německých zemí, Británie i Skandinávie, spočívá zpravidla v tom, že zvláště k tomu určený velký kus dřeva je různě požehnán, pokropen svěcenou vodou či vínem, obchází se s ním a všelijak se k němu promlouvá. Pak se rodina usadí ke krbu a posvátné poleno obřadně spálí, přičemž jej všichni pozorují a prozpěvují přitom.

Uhlíky jsou pak uchovávány a nejrůznějším způsobem používány - někde pomáhají na souchotiny, jinde se přikládají na opuchliny. Mnohde je třeba kus ohořelého polínka uschovat do příštích Vánoc a spálit jej spolu s novým.

Zvyk, který byl poprvé písemně zaznamenán již v 6. století v Portugalsku, se ve většině Evropy udržel do 19. století i přesto, že proti němu církev hojně brojila. A na Iberském poloostrově je populární dodnes. Špalek se ovšem nenechá úplně shořet, po nějaké době je z krbu vyndán, uhašen a celý rok uchováván, aby přinesl domu štěstí.

Ve Španělsku došlo ještě k dalšímu zajímavému vývoji. Vánoční poleno se stalo tím, kdo nosí dětem dárečky. A tak si dnešní španělské děti najdou pár dní před Vánoci polínko, přimalují mu oči a přidělají nožičky (ty línější si ho mohou už takto upravené zakoupit), dobře se o něj starají, krmí je a přikrývají - a na Štědrý večer od něj dostanou turecký med či jiné sladkosti. Vida, jak zajímavým průběhem si prošlo vysoce posvátné poleno, až se z něj stala neškodná vánoční hračka.