„Když člověk slyší čtyřikrát za minutu své příjmení a že má honem běžet nakupovat dárky, tak už má z toho pomalu tik,“ dodává jeden ze sedmdesáti Ježíšků v republice. Jeho otec František působí vyrovnaněji: „A to já jsem zase v klidu, protože se v duchu vymluvím třeba na to, že mě bolí záda a nikam nemůžu,“ říká s bodrým úsměvem osmapadesátiletý vystudovaný ekonom, který je kvůli úrazu páteře v částečném invalidním důchodu.

Téměř třetina nositelů příjmení Ježíšek v Česku žije právě v Bohumíně nebo jeho blízkosti. Do rodiny pana Františka však patří pouze pět z nich - spolu s ním ještě jeho syn, strýc, bratr a synovec. S ostatními v okolí se neznají.

Paní Ježíšková naděluje

Domek Františka Ježíška stojí v bohumínské části Záblatí. Když místním řeknete adresu, bezradně se rozhlížejí kolem, ale jakmile na ně vytáhnete Ježíška, okamžitě vychrlí, kde dům stojí a jakou má barvu. Koneckonců možná i oni tady před lety v legraci zvonili a v předvánočním čase prosili o dárky…

Jiří (vlevo) se kdysi pokoušel na Štědrý den doručit známému slivovici. Haló, tady Ježíšek, volal marně do domovního telefonu.

Jiří (vlevo) se kdysi pokoušel na Štědrý den doručit známému slivovici. Haló, tady Ježíšek, volal marně do domovního telefonu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ježíškovi dům vybudovali před třiceti lety na pozemku patřícím Františkovým rodičům. „Sami jsme si ho namalovali i postavili. Manželka dala ideový návrh a já jsem to dotáhl do konce. Je pravda, že jsem měl dva šikovné pomocníky, což byl můj tatínek a manželčin dědeček, který to tu ještě v osmdesáti mydlil hlava nehlava. Když jsem přijel z hutních montáží, byla nachystaná míchačka, všechny hřebíky i prkna.“

Nějaký čas se Darina Ježíšková pokoušela na zahradě něco vypěstovat, ale s výsledkem spokojená nebyla. „Zatímco na jižní Moravě se mi chlubili, jaké jim vyrostly mrkve, já jsem tahala ze země nitě. Tak jsem si řekla, že je to zbytečná práce,“ krčí rameny paní domu, jinak ředitelka základní a mateřské školy. Syn Jakub k tomu dodává: „Vzhledem k tomu, v jakém stavu je u nás v regionu životní prostředí, asi není dobrý nápad tady něco pěstovat a ještě to jíst.“

Přesto by se odstěhovat nikdy nechtěli, už proto, že by museli opustit širší příbuzenstvo. „Jsme typičtí rodáci a patrioti. Dozvěděli jsme se, že máme jakýsi zmutovaný gen, díky kterému jsme si už na zhoršené podmínky zvykli. A ani nevím, jestli bych dokázal žít jinde…,“ přemítá pan František. Jeho žena jezdí se školou každoročně do Tater a přiznává, že první den ji z přívalu čistého vzduchu pokaždé rozbolí hlava.

Dům v Bohumíně-Záblatí si Ježíškovi postavili svépomocí.

Dům v Bohumíně-Záblatí si Ježíškovi postavili svépomocí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Její příjmení je atrakcí hlavně pro děti, kterým se představuje poprvé. „Občas se někdo z nich zachichtá a tím to končí. Mnohem zajímavější je, když se někdy nachomýtnu k rozdávání dárků ve třídě. Dětem říkám: Važte si toho. Od Ježíška dostáváte dárky každý rok, ale od Ježíškové jenom jednou za život,“ směje se paní Darina, která je ráda, že učí na prvním stupni. „Aspoň se nemusím handrkovat s puberťáky.“

Ježíšku, pojďte k tabuli!

I když má díky svému příjmení každý z jeho nositelů různé historky, na jednom se nejbližší rodina pana Františka včetně jeho o čtyři roky staršího bratra Jiřího shoduje: „Každý si nás snadno zapamatuje, ale většinou to není výhoda.“ Kupříkladu jako student vysoké školy František Ježíšek doslova trpěl, když byl opakovaně vyvoláván, aby počítal příklady před zaplněnou aulou. „Paní profesorka Fischerová vždycky říkala: Ježíšku, pojďte k tabuli, což pro mě bylo trauma.“

Své zkušenosti má i o generaci mladší Jakub Ježíšek, který pracuje v Ústavu informačních technologií na Obchodně-podnikatelské fakultě Slezské univerzity. „Stává se mi, že když někam pracovně volám, hlas na druhé straně nevěří a několikrát se ujišťuje, jestli opravdu mluví s Ježíškem. Často se lidi nechají přesvědčit, až když jim pošlu e-mail s pracovní adresou, a hned stočí řeč na to, co bych si přál pod stromeček a podobně.“

František Ježíšek s manželkou Darinou a synem Jakubem jsou bohumínští patrioti.

František Ježíšek s manželkou Darinou a synem Jakubem jsou bohumínští patrioti.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V dobách pevných telefonních linek se několikrát za sezónu k Ježíškům dovolaly děti, které si našly číslo v seznamu. „Těžko říct, jestli je k tomu donutili rodiče, nebo si jenom dělaly legraci, ale na jeden telefonát nikdy nezapomenu. Když jsem zvedl sluchátko, na druhém konci se ozvalo: „Ježíšku, já už budu hodný a budu jíst polívku,“ vzpomíná pan František, kterému dodnes tu a tam přinesou známí psaní, ve kterém mu - podobně jako jeho synovi - připomenou, že by jim mohl už konečně nadělit to, co po něm k Vánocům chtějí už léta, například nový dům.

Nakonec pan František letos také nejspíš nebude žádný troškař. Pod stromeček si vysnil novou mazdu, jejíž fotografii mi zamilovaně ukazuje v počítači. Ta poslední je stará už deset let, a jak její majitel upozorňuje, už se na ní podepsal zub času. „Když ji načančám, vypadá sice, že má dva roky, ale jakmile se podíváte pozorněji, vidíte, že na mnoha místech už reziví,“ hledá inženýr Ježíšek důvody, proč si letos splnit přání. Sám pravidelně naděluje dálniční známky a i další dárky v rámci rodiny jsou většinou praktické.

„Rozdávání nadílky si nejvíc užívá naše Adélka. Je jí už patnáct let a je úplně slepá, ale přesně cítí, v jakém balíčku je něco pro ni,“ hladí paní Darina na svém klíně šedivějící fenku černého pudla. Jako chovatelka se může pyšnit mnoha medailemi. Kvůli špatné atmosféře a nezdravé rivalitě mezi pejskaři však už nějakou dobu po soutěžích nejezdí. Před rokem si Ježíškovi pořídili ještě jednu pudlici, kterou její původní majitelka vyhodila z auta. „Dlouho se bála žen, ale teď už je to naše zlatíčko.“

Salát à la Ježíšek

Na Mikuláše rodina rozsvěcuje venkovní vánoční výzdobu, kterou nechává až do Tří králů. „Když to sousedi vidí, řeknou si: U Ježíšků už svítí? To musíme honem taky,“ směje se pan František, jehož rodina navzdory příjmení nepatří mezi věřící. „Označil bych se za tolerantního ateistu, i když občas ve mně zahlodá, co bude potom. Jinak věřím v bráchu, na kterého jsem se mohl celý život spolehnout. Když mě někdo otravoval, zahrozil jsem, že to řeknu staršímu bráchovi, a měl jsem pokoj.“

Z bratrů Ježíškových si dělali spolužáci legraci: Chystejte se, budete roznášet dárky.

Z bratrů Ježíškových si dělali spolužáci legraci: Chystejte se, budete roznášet dárky.

FOTO: archív Františka Ježíška

Jiřímu Ježíškovi se při vzpomínce na mládí rozsvítí oči. „Ve škole si z nás dělali šprťouchlata: Už se chystejte, už budete roznášet dárky. Kdyby takhle spustili dneska, řeknu jim, že nic nebude, protože nemám seno pro soby,“ chystá se odbýt případné provokatéry elektrikář v důchodu. Na jeden Štědrý den, kdy přece jenom naděloval i jinde než v rodině, však hned tak nezapomene. Jeho příhoda o tom, jak nesl známému slivovici dovezenou z jižní Moravy, posluchače baví dodnes.

„V té době byl 24. prosinec ještě pracovní den, takže člověk, za kterým jsem šel, nebyl doma. Zvoním dole a do domovního telefonu hlásím: Tady je Ježíšek, nesu vám slivovici. Ale na druhém konci mi práskli se sluchátkem. Tak jsem to ještě neúspěšně zopakoval a nakonec jsem vystoupal nahoru a zaklepal jsem na dveře od bytu. Otevřela mi paní, která už neměla daleko k tomu, aby se rozčílila. Povídám jí: Já jsem opravdu Ježíšek a nesu slivovici. Prosím, vezměte si ji.“

Kromě této historky je nezapomenutelný také bramborový salát, který Jiří Ježíšek připravuje podle staré rodinné receptury. „Nikdo jiný tak dokonalý neumí. Manželka už se s tím smířila, tak pro jistotu žádný nedělá, abych nemohl srovnávat. Je to takový rodinný klenot, protože ho dělala už babička Ježíšková,“ vychvaluje bratrovo dílo František a Jiří prozrazuje tajemství svého úspěchu: „Pohraju si s tím, takže u mě nepřichází v úvahu žádná kupovaná směs ve skleničce, ale jenom uvařená a nadrobno nakrájená kořenová zelenina, opečený salám, majonéza, cukr, pepř a trocha hořčice.“

Jak vypadá Ježíšek? Prostorově výrazně

Když František Ježíšek během útlumu těžkého průmyslu v Bohumíně zvažoval, čím se bude v budoucnu živit, rozhodli se s manželkou investovat do pohostinství. Nejprve si v roce 2000 vzali jednu hospodu do pronájmu, ale tu druhou už na hypotéku koupili. Sice v ní přímo nepracují a většinou ji také pronajímají, ale svůj účel otevřených zadních vrátek to splňuje.

I díky narození Jakuba, který je dnes expertem na informační technologie, může rod Ježíšků pokračovat dál.

I díky narození Jakuba, který je dnes expertem na informační technologie, může rod Ježíšků pokračovat dál.

FOTO: archív Františka Ježíška

„Na zbohatnutí to není, ale z tržby dokážeme splácet úvěr. Až bude za nějakých sedm let hospoda naše, můžeme ji kdykoli prodat, abychom se měli v důchodu dobře,“ prozrazuje své plány František, kterému udělal čáru přes rozpočet již zmiňovaný úraz páteře před třemi lety. Jako dlouholetý fotbalista a tenista se jen obtížně smiřuje s tím, že se sešroubovanou páteří už sportovat nemůže.

„Šel jsem do schránky pro noviny, uklouzl jsem a spadl na záda. V Bohumíně mě čtyři měsíce léčili s naraženou páteří, než jsem se dopracoval k panu docentu Plevovi do ostravské fakultní nemocnice, který zjistil, že mám rozdrcený dvanáctý obratel,“ říká bývalý druholigový útočník, který se dodnes ve statistikách drží na předních příčkách produktivity. „Teď už se jenom dívám na televizi a všechno to hodnotím,“ dodává s hořkým úsměvem fanoušek Baníku a momentálně také Plzně. „Viktorce ale fandím jenom proto, že nesnáším Spartu a nechci, aby vyhrála titul.“

Když se bratrů Ježíškových ptám, jestli mají nějaký společný rodový rys, vyjádří oba totéž, i když každý trochu jinými slovy. „S bráchou jsme oba trochu při těle. Když si ze mě kamarádi dělávali legraci: Ježíšku, panáčku, my tě budem kolébati, namítal jsem: Vy volové, vždyť mě absolutně nemůžete zvednout,“ říká mladší František, zatímco Jiří je diplomatičtější: „Řekněme, že jsme oba prostorově výrazní.

Ve své restauraci U Kapličky v Orlové se František Ježíšek zastaví i třikrát za den.

Ve své restauraci U Kapličky v Orlové se František Ježíšek zastaví i třikrát za den.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Taky jsme měli skvělého tatínka, který nás sice občas seřezal, ale dneska to beru tak, že to byly ty nejlepší výchovné metody,“ míní starší z bratrů. „Je pravda, že brácha vždycky dostal o něco víc, protože jako starší měl na mě dávat pozor. Když jsem si rozerval nos nebo zlomil nohu, tak to Jiřík schytal, zatímco Kubík, můj syn, dostal ode mě výprask jedinkrát v životě, když si u dědy ve stodole na slámě s klukama rozdělali ohýnek,“ dokazuje František Ježíšek, že si není radno lidi s tak poetickým příjmením idealizovat.

„Když platím kartou, tak se někdy prodavačky zasmějí: Jé, vy máte hezké příjmení! V žertu jim říkám: Slečno, a co vám brání, abyste též byla Ježíšková?“