„Snad jedině ten kostel, kdybyste si ho vyfotili zasněžený,“ přemýšlí průvodkyně Martina Svobodová, jaký reálný předobraz Ladových zimních obrazů by se dal v Hrusicích najít. Pracuje v Památníku Josefa Lady a jeho dcery Aleny, což je vlastně malířovo letní sídlo, které si ve třicátých letech minulého století nechal postavit. Dnes je plné jeho obrazů, z nichž se dá dobře vyčíst, co maloval nejraději a jak hodně nebo naopak málo vycházel ze skutečnosti.

Průvodkyně Martina Svobodová odhaduje, že téma zimy a Vánoc tvoří až šedesát procent Ladovy obrazové tvorby.

Průvodkyně Martina Svobodová odhaduje, že téma zimy a Vánoc tvoří až šedesát procent Ladovy obrazové tvorby.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Když si prohlížíte jeho zimní obrazy, i jako laici brzy zjistíte, že na nich něco „nehraje“. I ten zasněžený kostelík je totiž jednou natočený doleva, podruhé doprava, jednou má špičatou věž, jindy baňatou.

„A na všech obrazech je na kopci, přitom ve skutečnosti je v rovině s hospodou na návsi,“ dodává Martina Svobodová.

Řeka pod hradem? Lepší je rybník

Nepoučeným návštěvníkům se tak rázem bortí romantické představy o tom, že v Hrusicích na vlastní oči uvidí pohádkově zasněženou vesničku, kterou, většinou ještě s nezbytným ponocným a malými koledníky, znají nejen z obrazů, ale i natištěnou na pohlednice, stolní i čokoládové adventní kalendáře, igelitové tašky nebo papírové betlémy.

České Vánoce jsou vlastně tak trochu Ladovy Vánoce - i z marketingového hlediska. O tom, na co všechno se obrazy natisknou, mimochodem rozhoduje malířův vnuk a jmenovec Josef Lada, který si jako držitel autorských práv a zároveň vystudovaný právník tyhle záležitosti dobře hlídá.

Ladův obraz Ponocný

Ladův obraz Ponocný

FOTO: Dotorheum

I on se přiklání k tomu, že reálných předobrazů v Hrusicích už moc nenajdeme. „Děda kreslil zidealizovanou vesničku, která vycházela z toho, co znal z dětství. Rodný domek už nestojí, ale zůstal tam kostelík, hospoda U Sejků, škola, nějakého kocoura tam asi taky najdete,“ směje se v narážce na jednu z nejslavnějších Ladových postaviček, kocoura Mikeše.

Dá se tedy vůbec tvrdit, že Josef Lada na svých obrazech zachytil Hrusice? Podle Martiny Svobodové ano. „Jsou to Hrusice, ale pan Lada nebyl krajinář. Jsou to různá místa Hrusic a okolí, která si poskládal, ale nedá se říct, že je to realita.“

Svá slova dokazuje na obraze vodníka, který v zasněžené krajině nad rybníkem kouří fajfku a v pozadí se tyčí zřícenina. I když pomineme, že obraz, na němž je vodník, vlastně ani z reality vycházet nemůže, pořád je tu krajina, do níž jej Josef Lada zasadil. Jenže nedaleký Hubačovský rybník u Mirošovic a zříceninu Hláska, které umístil k sobě, ve skutečnosti dělí vzdušnou čarou několik kilometrů.

„Kolem zříceniny teče řeka Sázava, ale ta se panu Ladovi na obrázek nikdy nehodila, tak ji tam nenamaloval. Aby to byla větší idylka, tak si všechny hezké věci pospojoval dohromady,“ říká průvodkyně.

Vánoce na konci 19. století v malé vesnici navíc z dnešního pohledu bůhvíjak idylické nebyly. „Josef Lada vyrůstal ve velmi chudých a skromných podmínkách, ale to se týká obecně tehdejších Hrusic. Na stromečku měli jablíčka, oříšky, dárky si téměř nedávali. Lada podle toho vánoční stromky i maloval. Jsou ozdobené jablky, papírovými řetězy a pod nimi stojí betlém,“ popisuje Martina Svobodová.

K Sejkům nebo do chlívku

I ve velké Ladově obrazové monografii od Jiřího Oliče se o Hrusicích mluví jako o vesnici, která neexistuje, takže najít typickou ladovskou vesnici je v podstatě neřešitelný úkol. Od konce 19. století, kdy Josef Lada prožíval svoje dětství, jež také na obrazech zachytil, se navíc nutně musel změnit celý venkov.

Kdyby dnes maloval Hrusice pohledem od jihu, musel by přimalovat i dálnici D1, která vede hned za obcí. To taky není zrovna vesnická idylka, ale na druhou stranu je to do Prahy jen pár kilometrů, takže minimálně pro pražskou rodinu je to dobrý tip na výlet. Tím spíš, že Hrusice jsou hezká, upravená vesnice se sedmi sty obyvateli, která se k odkazu svého rodáka hrdě hlásí.

Obec je součástí mikroregionu Ladův kraj, který nabízí turistům třeba možnost projít se po naučných stezkách s názvy jako Cesta kocoura Mikeše nebo Pohádkové Hrusice. Při vjezdu do obce vás vítají malované cedule a s podobnou lidovou tvořivostí se setkáte i na dětském hřišti, na chlívku u jednoho domu, kde je obrázek s nápisem Chlívek čuníka Pašíka, nebo na fasádě a v interiéru hospody U Sejků.

Stěny hospody U Sejků zdobí výjevy z Ladovy Rvačky v hospodě. Skuteční štamgasti byli při naší návštěvě o poznání klidnější...

Stěny hospody U Sejků zdobí výjevy z Ladovy Rvačky v hospodě. Skuteční štamgasti byli při naší návštěvě o poznání klidnější...

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Hospodský Antonín Sejk býval Ladovým dobrým přítelem a malíř ho zachytil i na slavném obrazu Rvačka v hospodě, kde znázornil i další své přátele a sousedy z Hrusic. Hospoda, kde malíř rád sedával, se dnes skládá ze dvou objektů, které odděluje silnice na návsi, ale oba provozuje Pavel Mach, který je původem z Prahy.

„Když jsem před sedmnácti lety četl inzerát v Annonci, že se pronajímá hospoda v Hrusicích, tak jsem ani nevěděl, kde Hrusice leží. A říkám po pravdě, že zpočátku jsem nevěděl ani to, že se tam narodil Josef Lada,“ přiznává. Fakt, že je celé místo spojené s malířovým odkazem, hrál ale nakonec velkou roli v rozhodnutí si hospodu najmout. Hned ho také napadlo vymalovat ji v duchu Ladových obrázků. Jednou za pár let je pak nechává znova obtáhnout, aby nevybledly.

Kromě stěn najdeme ladovské motivy i na stylovém plechovém nádobí nebo na jídelních lístcích. A turistům se to zjevně líbí.

Nebýt Lady, tak uř tu žádní turisté nejsou, konstatuje hospodský Pavel Mach.

Nebýt Lady, tak už tu žádní turisté nejsou, konstatuje hospodský Pavel Mach.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„O víkendech a o prázdninách je tu plno, chodí sem i rodiny s dětmi. Díky Ladovi a Památníku sem jezdí spousta turistů, autobusů, školy a školky každý den. Upřímně řečeno, nebýt Lady, tak tu žádní turisté nejsou.“

Babička malíře znala

S tím souhlasí i místostarosta Pavel Vávra. „Dneska jsou tu slyšet hlasy, že je těch turistů možná až moc a že je to na obtíž, ale my ostatní jsme rádi, že tady Ladu máme, protože díky němu obec jednoznačně ožívá. Jinak by Hrusice byly jako každá podobná vesnice - mrňavé, zapadlé.“ Jeho rodina žije na samotě poblíž Hrusic už pátou nebo šestou generaci, takže se cítí být hrusickým rodákem. A jako malý kluk byl pyšný na to, jak je vesnice díky Ladovým obrázkům známá.

„Děda s babičkou bydleli poblíž té Mikešovy cesty. Babička nám v Hrusicích ukazovala, kde Lada žil a že se s ním trochu znali. Jako malý jsem Kocoura Mikeše samozřejmě četl, všem dětem to bylo blízké, věděli jsme, kde přesně se to odehrává, a ve škole jsme se k tomu taky vždycky hlásili. Každé dítě asi je tak trochu patriot.“

Josef Lada doplnil knížku řadou ilustrací.

FOTO: Jaroslav Soukup, Novinky

V Mikešových stopách, jak to dnes nabízí turistická stezka, se ale v dětství nevydával. „Moji rodiče na takové věci asi neměli čas, to až já jsem ji ukazoval svým dětem.“ S pohádkami a ilustracemi Josefa Lady vyrůstala i průvodkyně Květoslava Naštická, kolegyně Martiny Svobodové v památníku. V Hrusicích žije od šesti let. „Odmala jsme vnímali, že žijeme v Ladově vesnici. Připomínali nám to nejen ve škole, ale třeba i doma, protože moji rodiče Ladu také obdivovali. My děti jsme dobře věděly, kam chodil Mikeš na smetanu nebo kde bydlel kozel Bobeš,“ vzpomíná.

Nejvíc ji asi oslovily jeho pohádky. Začalo to Říkadly, později se přidali Bubáci a hastrmani, O chytré kmotře lišce nebo Kocour Mikeš. To všechno je v Hrusicích skoro povinná četba. Ostatně - do výběrového řízení na průvodkyni v památníku se přihlásila mimo jiné proto, že Ladovu tvorbu dobře znala. „Milovala jsem ho odmala a to, že jsem u něj nakonec profesně skončila, mluví samo za sebe,“ dodává.

Lada jako malovaný

Ale odkud pocházejí ladovské výjevy roztroušené po vesnici? Pod výmalbou, která se nejen v hospodě U Sejků, ale i na různých jiných místech v Hrusicích snaží co nejvěrněji napodobit Ladovy vzory, je podepsaný M. Milostný. Pokud byste tohle jméno hledali mezi malíři, neuspějete. Dvaaosmdesátiletý Miloslav Milostný je původně inženýr ekonomie a malování je pro něj jen koníček. „Maluju různé karikatury nebo přání k narozeninám. Když jsem měl před dvěma lety výstavu v hrusické sokolovně, až mě překvapilo, kolik se toho za ta léta sešlo.“

Miloslav Milostný je autorem mnoha ladovských maleb v Hrusicích. Majitelům jednoho černého kocoura dokonce namaloval certifikát, že pochází stejně jako Mikeš z Hrusic. Podpisem to svrdil i starosta.

Miloslav Milostný je autorem mnoha ladovských maleb v Hrusicích. Majitelům jednoho černého kocoura dokonce namaloval certifikát, že pochází stejně jako Mikeš z Hrusic. Podpisem to stvrdil i starosta.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Josefa Ladu obdivuje a tvrdí, že už odmalička měl k jeho obrazům zvláštní vnitřní vztah, aniž by o jejich autorovi cokoli věděl. Se slavným malířem ho spojuje mimo jiné to, že oba pocházeli z chudých poměrů. Lada měl tři sourozence, Milostný dokonce šest.

Tak jako Josef Lada v patnácti letech přesídlil do Prahy a do Hrusic jezdil na léto, tak i Miloslav Milostný, který je z Prahy, jezdí už 35 let do Hrusic na chatu. Dělá podle svých slov šerifa chatařů, každoročně organizuje ladovskou zabijačku, a když je v obci potřeba něco po ladovsku namalovat, rád se toho ujme. Namaloval kromě obrázků v hospodě třeba vítací cedule nebo podklady pro turistickou mapu u kostela. Zatím poslední zakázka od starosty obce je na pomalování malého domku u rybníka.

„Kdysi jsem dostal souhlas od paní Aleny Ladové, takže to nedělám načerno ani kvůli výdělku. Když pan Mach koupil hospodu, napsal jsem vnukovi Josefa Lady, že to hodlám vymalovat a že to dělám bez nároku na honorář. Do závorky jsem pak ještě připsal: Pokud nepočítám několik piv a frťanů při práci.“

Malířský styl Josefa Lady vypadá na první pohled jednoduše, ale jak těžké je ho napodobit? „Já bych netvrdil, že je to tak těžké,“ připouští Miloslav Milostný a vysvětluje: „Ladovo mistrovství je právě v té jednoduchosti. Uvědomme si, že viděl jen na jedno oko, a jeho obrazy jsou, jak tvrdí odborníci, kvůli tomu plošné, chybí jim perspektiva. Když se tím ale zabýváte, tak v jeho tvorbě odhalíte jistý vývoj. Ze začátku zdaleka nemaloval tak, jak ho známe. V té jednoduchosti se vlastně zdokonaloval.“

Obec využila malířův odkaz i v podobě tematických turistických stezek.

Obec využila malířův odkaz i v podobě tematických turistických stezek.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jezdí sem i Japonci

Styl Josefa Lady je dobře známý po celém světě hlavně díky jeho pohádkovým knihám, které sám napsal a ilustroval. „Je jich třináct, nejslavnější je Kocour Mikeš, který byl přeložen do 39 jazyků. U nás v památníku máme i Mikeše japonsky,“ říká Martina Svobodová a dodává, že Japonci jsou i nejčastější zahraniční návštěvníci, kteří do Hrusic zavítají.

Kocour Mikeš bydlel u Ševců a sám Lada pocházel z ševcovské rodiny. Ačkoli si hrusické reálie na svých obrazech přibarvoval podle potřeby, jména ve svých příbězích použil skutečná. „Hrusická náves, jak ji maloval, takhle nikdy nevypadala, ale jména nezměnil. Všichni ti Svobodovi, Vávrovi tady žijí dodnes, jen si k nim přimyslel zvířecí postavy. A třeba nejlepší kamarádka mojí paní se jmenuje Renata Ladová,“ říká Luboš Bárta, který žije a pracuje v Hrusicích, zabývá se mimo jiné fotografováním.

Lidová tvořivost u jednoho z hrusických domů.

Lidová tvořivost u jednoho z hrusických domů.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Právě zima byla oblíbeným tématem Josefa Lady, jehož práce čítá 406 obrazů a kolem patnácti tisíc ilustrací. Kdyby měl malířův vnuk Josef Lada vybrat mezi nimi ty nejoblíbenější, pak jmenuje ponocné. „Ti jsou krásní, ale stejně tak vodníci nebo hospodská rvačka,“ zmiňuje i jiné, které se nevážou k zimě.

Také on žije v Praze, ale do Hrusic jezdí pravidelně, obvykle pracovně, když potřebuje něco vyřídit v památníku. „Občas taky starosta vypíše nějakou kreslířskou soutěž pro děti, tak zasednu do poroty a v plné sokolovně pak slavnostně vyhlašujeme výsledky.“

Obec je zkrátka na svého rodáka pyšná, ale Miloslav Milostný vzpomíná, že ne vždycky tomu tak bylo, zvlášť ne za minulého režimu: „Asi v roce 1985, dva roky před tím, než mělo být výročí sta let od Ladova narození, jsem vyvolal veřejné schůze, aby se k výročí začalo něco dělat. Jedna soudružka se tehdy zeptala proč. Že tu nechtějí turisty, že tu chtějí mít klid a že Lada pro Hrusice nic neudělal. Tak jsem jim na to všem řekl: Víte, co udělal Lada pro Hrusice? Narodil se tady! To je jediná obec na světě, kde se narodil Mistr Lada, kterého uznává celý svět.“