Marie Rottrová, zpěvačka

Marie Rottrová

Marie Rottrová

FOTO: Suprahon

Na Vánoce se vždycky moc těším a mají jedno společné - sdílím je doma se svými nejbližšími. Moje nezapomenutelné svátky mají tři podoby. První, to byly moje dětské Vánoce v křesťanské rodině. V adventním čase tatínek nacvičoval se svým smíšeným sborem vánoční mši, která se pak zpívala na půlnoční. Doma jsme měli velký vánoční stromek a maminka připravovala skvělá jídla. Na dárky jsme se s bráchou těšili, ale já byla spíš nadšená slavnostní atmosférou, jak v kostele, tak v rodině.

Když jsem pak měla vlastní děti, připravovala jsem Vánoce já a bavilo mě, jak se radují zase kluci, a snažila jsem se jim splnit splnitelná přání. Teď je to krásné ještě jinak, Vánoce prožíváme v širokém rodinném kruhu tří generací, jsou s námi vnoučata a dárky dostávají i zvířátka.

Pod stromečkem ráda nacházím knížky, cédéčka, něco do kuchyně a kosmetiku. Já sama dárky s předstihem konzultuji (děti píšou Ježíškovi), protože se chci trefit do jejich představ. S nákupy začínám brzy, posílám dárky i naší kanadské rodině, pokud zrovna nejsou s námi.

Jiří Menzel, režisér

Jiří Menzel

Jiří Menzel

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vánoce u mě nebývají moc tradiční, obvykle se snažím odjet někam do ciziny, stejně jako na své narozeniny. Určitě v mém životě byly nějaké skvělé Vánoce, ale já už zapomněl, které to byly. Já totiž na Ježíška nevěřím a myslím, že už ani naše dcera Andulka na něj nevěří…

Nejlepší dárek jsem dostal od své neteře před mnoha lety. Dala mi krabičku, v ní kousek drátu a nápis: „To čumíš na drát?!“ Mně osobně výběr a kupování dárků uvádí do rozpaků, těžko se mi něco vybírá a okolí si už zvyklo, že jsem v téhle oblasti trochu nemotorný.

Karel Heřmánek, herec

Mají spolu divadlo a také tři syny. Ponorkovou nemocí zatím však nikdo z nich netrpí, naopak jsou důkazem přísloví, že ve dvou se to lépe táhne.

Karel Heřmánek se svou ženou Hanou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vybavují se mi momentky z dětství. Táta měl na Vánoce specialitu - vyráběl vaječný koňak. Jenže byl tak příšerně hustý, že při přípitku museli všichni strnout v podivné poloze se zakloněnou hlavou, což mi přišlo legrační, vypadali jako zkamenělí. Děda zase schválně protahoval štědrovečerní večeři, pořád si přidával, jedl pomalu, prostě zdržoval od dárků. No a u svých dětí jsem to dělal stejně.

S těmi máme půvabné zážitky každý rok. Když jsme bydleli v Praze, hodili kluci jednou dopis pro Ježíška do schránky na rohu. A představte si, že přišla odpověď s podpisem Ježíšek! Kdosi na poště to otevřel, přečetl si jména kluků a došlo mu, o koho jde. Slíbil, že se pokusí jejich přání splnit, což jsme museli samozřejmě zařídit my s Hankou. Nebo spíš ona, já jsem na to hrozný lajdák.

K dárkům mám ještě historku. Dřív jsme jezdívali na chalupu do Sedmihorek. Já vyrazil o den dřív, schoval stromeček a dary a pak se vrátil jakoby nic. No a další den jsme jeli celá rodina. Kluci byli nervózní, protože auto bylo prázdné. Na Štědrý den jsem s nimi pak šel na procházku a mezitím Hanka vytahala všechno ze skrýší. Jednou jsem jako skrýš použil saunu a při odchodu ji omylem pustil, takže se chuděra Hanka musela svléknout donaha a celá zpocená vše dávat dohromady.

Zuzana Baudyšová, Nadace Naše dítě

Praha22.1.2008Foto Milan Malíček

Zuzana Baudyšová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vánoce jsou pro mne nejmilejšími svátky. Vzpomínám ráda na hezké Štědré dny, kdy jsem věřila na Ježíška a andělská společenství. Pokoj se stromečkem byl zamčený a my děti jsme nesměly hlučet, abychom Ježíška s andělíčky nevyplašily. Vybavuji si, jak jsme se s mojí sestrou nemohly dočkat dárků… Vánoční scénář z dětství prožívám znovu s vnoučaty, která se také nemohou dočkat. Ale na pomoc andělů věřím dodnes.

V současné době je nás na Štědrý večer šest dospělých a čtyři vnoučata. Dárků k obstarání pro všechny je tedy docela dost. Musím je důkladně poschovávat a jejich nalezení mi pak dává zabrat. Často některé najdu až po Silvestru. Moc si přeji, aby nás u štědrovečerní večeře neubývalo a aby nám bylo společně dobře nejen o Vánocích.

Těším se i na akci Dopisy Ježíškovi, kterou každoročně pomáháme organizovat pro děti z dětských domovů v pražském nákupním centru. Téměř 500 dětí tam vyjádří svá přání a laskaví lidé jim je splní.

Ivo Šmoldas, publicista a překladatel

Ivo Šmoldas

Ivo Šmoldas

FOTO: Milan Malíček, Právo

Hlavně doufám, že nezapomenu na ty letošní, nebo lépe řečeno, na ty, co se právě blíží. Paměť mi totiž chátrá natolik svižně a důkladně, že jsem s to zapomenout vskutku na cokoli, a nadto ve mně hlodá i krajně neodbytné podezření, že od chvíle, kdy jsem naposledy vynášel povadlý stromeček, uběhly sotva dva měsíce, a že se mi tudíž kdosi snaží věšet na nos bulíky, jako se věší ozdůbky na vánoční jedli, aby mi nectně, a patrně i zištně, vsugeroval, že Vánoce přicházejí nikoli jednou, nýbrž hnedle několikrát do roka. Copak o to, mít permanentní Vánoce by se mi docela zamlouvalo, ale netuším, co by na to řekla má lakota.

Pokud mne paměť neklame, byla to nesmrtelná arizonská pěnice Tornádo Lú, která si s povzdechem uvědomila nezvratnou pravdu, že „brát je těžší než dávat“. Platí to zejména tehdy, jste-li obdarováni čímsi, co se vám sice nepříliš zamlouvá, ale nad čím se musíte tvářit potěšeně, neřku-li vděčně. A tak se všech z rodiny pro jistotu s předstihem vyptávám, cože by si přáli.

Nemile ovšem nesu, když s podobnými dotazy přijdou oni za mnou. Nikdy si totiž nedokážu vzpomenout, co bych rád, neb jsem v hloubi duše přesvědčen, že mi vlastně ničeho netřeba, ale vzdor tomu bych byl vskutku velmi nerad, kdybych, nedej bože, zůstal neobdarován.

Václav Neckář, zpěvák

Václav Neckář zapózoval se svou cenou.

Václav Neckář

FOTO: Milan Malíček, Právo

Rád vzpomínám na dobu, kdy ještě žila naše babička s maminkou. Voněla purpura, peklo se cukroví a zpívali jsme společně i s bráchou vánoční koledy. Pro všechny sousedy z ústeckého činžáku, kde jsme bydleli, jsme připravovali i s kamarády a spolužáky vánoční besídky. Při tom jsme zažili dost legrace. Jeden z nejmilejších dárků byly brusle, takzvané „kanady“. Později se pod stromečkem objevilo i kolo, které pak zdědil brácha Honza. Ono těch peněz tenkrát moc maminka neměla. Když umřela babička, tak se o nás starala sama.

Vzpomínám si, jak jsme si společně nadělili první černobílou televizi Muráň. To mi bylo asi 16 a bráchovi 11 let. Byla to taková větší hudební skříň, ve které byl i rozhlas po drátě. To už snad ani dneska nikdo neví, co to je. No a ještě tam bylo i místo pro instalaci gramofonu, ale na ten už Ježíšek neměl peníze. Maminka pak většinou našla pod stromečkem gramofonové desky a ty jsme si přehrávali u sousedů…