Ještě před pár dny jste plánoval odletět s rodinou po Vánocích do Thajska na celý měsíc a teď už je jasné, že tam na čtrnáct dní poletí jenom vaše žena Marcela s malým Sebastianem. Není vám to líto?

Není. Už jsem tam na Silvestra jednou byl a jsem rád, že se tam dostane aspoň moje žena s vnukem. Snad si to užijou i za mě. Nedá se nic dělat. Zdraví je nejdůležitější, a tak budu doma relaxovat a pokračovat v rehabilitaci.

Chtěl jsem ležet na pláži a u bazénu a teď si budu muset udělat Thajsko doma, což znamená, že se budu snažit si odpočinout i tady. Víc mě mrzí zrušené koncerty. Lékaři mi nařídili až do konce ledna absolutní klid. Všem, kteří chtěli přijít, se omlouvám. Vynahradím jim to příště.

Jak budete doma odpočívat?

To se teprve budu muset naučit. Problém je ten, že doma je člověk stále na příjmu a má zapnutý telefon, zatímco na cestách mobil vypínám. Zapnu ho tak dvakrát týdně, abych vyřídil nejnutnější zprávy, ale jinak jsem v podstatě k nezastižení. A to je ten největší odpočinek.

V Thajsku se navíc dobře relaxuje i proto, že lidé tam jsou stále dobře naladěni a je tam příjemné teplo. Na cestách se nikdy za ničím neženu a v lednu chci vždycky totálně vypnout, protože jinak pracuju celý rok v kuse bez volných sobot a nedělí.

Budu holt sedět doma a dám se do čtení scénáře filmu Discopříběh 3, který se začne natáčet na jaře, a na kterém se budu podílet jako producent a autor hudby. Scénář tu už mám připravený a býval bych si ho s sebou vzal i do Thajska. Hudbu začnu psát co nevidět. Od muzikálů si teď dám pauzu.

Možná si o to více užijete rodinné Vánoce. Jak se těšíte?

Když nám před lety odešla dcera Miška, bylo období, kdy jsme Vánoce spíš eliminovali, trvalo to dost dlouho, ale čas ty rány už do určité míry zahojil, a hlavně máme malého Sébu. Vloni byl u stromečku ještě trochu vykulený, ale letos to už bude vnímat naplno a na to se všichni těšíme. Poprvé jsme také spolu už psali dopis Ježíškovi a dávali ho za okno.

Michal David se na Vánoce těší hlavně kvůli svému vnukovi Sebastianovi.

Michal David se na Vánoce těší hlavně kvůli svému vnukovi Sebastianovi.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co všechno u vás doma patří k vánoční tradici?

Pro mě jsou Vánoce obdobím klidu a propojením s klasikou. Samozřejmě strojíme stromeček a výzdobu stromku i domu mám většinou na starosti já. Stromeček máme umělý, protože s likvidací živých nesouhlasím. Dáte to na tři týdny do pokoje a pak ho vyhodíte, ale v celkovém objemu to jsou milióny zničených stromečků. To mi je líto, a tak máme už léta stromek umělý.

Součástí naší vánoční tradice je i to, že den před Štědrým dnem pozvu k sobě domů své nejbližší přátele, a uděláme si jakoby vlastní menší párty. Většinou se protáhne až do rána. A v Divadle Broadway děláme pravidelně vánoční večírek pro všechny jeho přátele.

Jaká je vaše štědrovečerní tabule?

O Štědrém dnu u nás nesmí chybět na stole kapr, mám rád i rybí polévku a ještě děláme speciální předkrm, kapra v marinádě, což je vynikající recept po přerovské prababičce mojí ženy Marcely. Cukroví nepečeme, protože většinou stačí vzorky, které dostaneme od známých a sousedů, a k tomu přikoupíme jednu krabici cukroví někde u cukráře.

Jak jste prožíval Vánoce jako malý kluk?

Byl jsem vychovávaný v komediantské rodině a tehdy u nás v domě v Praze 4 vedla oslavy Vánoc babička Kludská. Několik rodin se sešlo v jednom bytě a slavilo se, i když se rozdávaly jen drobnosti.

Zato stromeček byl originální, protože ten si babička přivezla z Itálie. Byl bílý, umělohmotný, asi metrový s modrými řetězy a modrými koulemi, což bylo tenkrát v Československu určitě ojedinělé.

Vzpomněl byste si, z jakého dárku jste měl největší radost?

Jednou mi babička koupila k Vánocům dětský kulomet s plastovými střelami. Třetího ledna se šlo do školy a já se chtěl klukům pochlubit, tak jsem je vzal domů, abych jim ho ukázal. Jenže kulomet nikde. Povídám: „Mami, kde je ten kulomet?“ A ona, že ho musela prodat do střelnice, protože jsme neměli peníze. Takže jsem byl za totálního blbce. Nebyly peníze, tak prostě něco vzala, aby bylo na jídlo. Pak ji to mrzelo. Dneska to už chápu a vzpomínám na to s úsměvem.

Většina dospělých bere vánoční čas jako honbu za dárky, uklízení a obecně jako shon a stres. Jak to máte vy?

Řeknu to obráceně – bez Vánoc bych si život neuměl představit. Mají svoji atmosféru s koledami, které se u nás také pouští, s vůněmi ze zapálených františků atd. V televizi běží pohádky, všude je vánoční výzdoba a člověk se najednou dostane jakoby do jiného světa a jiné dimenze a to je moc hezké. Asi to nejde, ale kdyby bylo na mně, tak bych vyrušil pracovní dny mezi vánočními svátky a Silvestrem, protože tím se celá pohoda jen naruší.

Dům v Křeslicích je každoročně slavnostně osvícen.

Dům v Křeslicích je každoročně slavnostně osvícen.

FOTO: Petr Horník, Právo

Myslíte si, že čas Vánoc má sílu dělat lidi lepšími?

Určitě. Když jsou lidé rozhádaní, alespoň si většinou uvědomí, že by se měli zase dát dohromady. Měli by si odpustit, protože dělat si navzájem problémy nemá cenu. Já naštěstí nemám komu co odpouštět.

Jak vybíráte dárky?

Zeptám se Marcely a Klárky, co by si přály, ale většinou máme jeden společný dárek, a to je naše zimní dovolená. Když ta letošní nevyšla, věřím, že si tu společnou dovolenou vynahradíme někdy jindy. Kromě toho je pod stromečkem třeba už jen maličkost.

Určitě budu mít i dárek pro syna Petra (jeho maminkou je jedna z dávných fanynek – pozn. aut.), protože dokončil studia práv a mám z něj radost. A navíc máme od něj ještě i vnučku Viktorku.

Příčinou zdravotních komplikací a zrušení dovolené je úraz, který jste si přivodil v září. Co se tehdy přesně stalo?

Vystupoval jsem z vrtulníku za naším domem, protože jsem se potřeboval rychle přesunout z jednoho koncertu na další charitativní akci, a na malém srázu, který jsem měl seběhnout, byl výmol, možná krtinec a já o něj zakopl. Sesunul jsem se k zemi a viděl kost, jak kouká z nohy. Zavolal jsem manželce Marcele a omdlel.

Pak mě odvezli rovnou do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Měl jsem kotník zlomený natřikrát a k tomu utržené vazy. Je pravda, že mě to na chvíli zastavilo a měl jsem čas na přemýšlení. To jsou takzvané životní sinusoidy, kdy je člověk najednou dole, a pak to zase jde pomaličku nahoru. Také jsem se v nemocnici dovzdělával, protože jsem se díval na dokumenty, na které jinak nemám čas, například o starém Egyptě a Hitlerovi. A na DVD jsem viděl celý seriál o Tudorovcích a Jindřichu VIII. a to také bylo moc poučné.

Zároveň jsem si tedy i trochu odpočinul, a protože jsem úplně vyrušil alkohol, tak jsem se detoxikoval, a dokonce zhubl pět kilo. Tohle na tom bylo to pozitivní.

Jak jste se zraněnou nohou zvládnul Classic Tour a Hit tour s Lucií Vondráčkovou, které jste měl rozjeté?

Dlahu jsem měl naštěstí jenom týden a hned, jak to šlo, jsem do turné zase naskočil. Jenže moje radost netrvala dlouho. Při Classic Tour, kde hraju se symfonickým orchestrem a s kapelou, sedím u klavíru, a to nejdřív bylo úplně v pohodě. Při jiných vystoupeních jsem s sebou vozil barovou židličku, a i když jsem na jevišti nejuchal, na klavír jsem hrál normálně. Ani šlapání na pedál nevadilo, naopak se tím posilovaly svaly na noze.

Jenže pak se na začátku prosince objevila komplikace – trombóza a další koncerty musely být bohužel zrušeny. Dokonce jsem musel na chvíli znovu i do nemocnice. Chodím na rehabilitace do centra k Pavlu Kolářovi, na různé procedury na podporu hojení měkkých tkání a pokroky jsou znát, takže doufám, že už brzy budu bez francouzských holí.

Každý den cvičím taky sám doma a moc mi pomohlo i cvičení na Tenerife u Michala Novotného, ke kterému jezdí na rehabilitace například špičkoví tenisté. Přede mnou tam byla Maria Šarapovová. Nicméně v kotníku mám stále ještě deset šroubů.

Ty tam zůstanou?

Jeden půjde určitě ven, a jestli v kotníku zůstane i těch dalších devět, bude záležet hlavně na mně.

Nemáte kvůli tomu pravou nohu těžší?

(směje se). Někdy mi to tak připadá, ale pravda je, že po celodenní zátěži noha ještě někdy bolí.

Prozradíte nám ještě, co mohou diváci čekat od pokračování filmu Discopříběh 3?

Scénář, který napsal Michal Halík, jsem do ruky dostal nedávno a moc se mi líbí. Je to z jiného těsta, protože to je obyčejný lidský příběh. Více než o Rudovi Hrušínském a Láďovi Potměšilovi to ale je už o další generaci, i když oni tam také hrají. Celkově je obsazení skvělé. Kromě nich diváci uvidí například Bolka Polívku a Lucku Vondráčkovou, a protože to bude československý formát, obsazena byla i Vica Kerekes, a také jednáme s Mariánem Labudou a Emílií Vašáryovou.

Nyní se ještě předtím, než se začne natáčet, dolaďují všechny potřebné smlouvy a jsem rád, že máme už domluvený i natáčecí štáb včetně kameramana a střihače Discopříběhů jedničky a dvojky. Ve své branži to jsou esa a navíc k filmu mají osobní pouto.

Na jednu roli budu zkoušet přemlouvat také Jirku Langmajera. Je to role pro něj ušitá přímo na tělo. Takže to bude příští rok to hlavní, ale dál budu i koncertovat. Už teď mám v diáři na příští rok termíny desítek koncertů.

Dáváte si předsevzetí do nového roku?

To si nedávám nikdy, protože žiju přítomností. Ta je nejdůležitější. Minulost beru jako fakt a občas si vzpomenu, a budoucnost, čili to, co bude za rok, za měsíc nebo zítra, opravdu neřeším.