Jak vlastně vznikla mikulášská tradice?

V první polovině 4. století žil v turecké Myře biskup Mikuláš. Byl to velmi hodný a štědrý člověk, který pomáhal chudým a ochraňoval děti. Podle pověstí rozdával peníze potřebným a velmi často nechtěl, aby obdarovaní věděli, od koho peníze jsou.

Dávno na počátku křesťanských dějin bývalo zvykem, že při nesplacení dluhu se do zástavy bralo dlužníkovo dítě, které časem mohlo být dokonce i prodáno na trhu do otroctví. Když svatý Mikuláš zaslechl z nějakého domu dětský pláč, obvykle položil váček (odtud nejspíš dnešní punčocha) s výkupným na práh, zabušil mohutně na dveře – a zmizel.

Podle jiné legendy zase zachránil tři sestry, které chtěl chudý otec prodat do nevěstince, protože by je bez věna neprovdal. Biskup Mikuláš tajně vhodil do komína hroudu zlata a odvrátil tím neblahý osud tří dívek.

Čerti a andělé

Rej maškar už v ulicích nepotkáme, ale zajímavostí jistě je, že ještě v 18. století chodili v takových průvodech často až čtyři Mikuláši, doprovázení čerty, anděly a řadou bizarních masek. Co však přetrvalo věky, je fakt, že i nadále, přes všechny moderní vymoženosti, chodí Mikuláš pěšky a opírá se o svou biskupskou berlu.

Za hranicemi

U našich zahraničních sousedů se Mikuláš objevuje pod jmény Sinterklaas, Samichlaus, Nicholas, Zinterklos nebo Sünnerklaas. I ten na svých cestách rozdává dárečky hodným dětem a bývá doprovázen různými pomocníky podle jednotlivých regionů.

V Nizozemsku pomáhá Sinterklaasovi Zwarte Piet neboli Černý Petr. V Rakousku pomáhá Krampus a ve Švýcarsku kolem Samichlause poskakuje Schmutzli.