Perník Made in Hanzelková jedl i papež

Nejvíce si Zdeňka Hanzelková váží toho, že pekla vánoční perníčky na Vánoce roku 1999 pro papeže. S tehdejší hlavou Vatikánu, Janem Pavlem II., se i osobně setkala. „Dodnes vzpomínám, jak měl studenou ruku, když mi ji podal. Byl tehdy nemocný. Na to setkání nikdy nezapomenu, zanechalo ve mě velkou radost,“ přiznává i po deseti letech.

„Čím jsem kdysi začínala? Tím nejtěžším. Chaloupkou,“ přiznala a pokračovala ve vzpomínání. „Podařila se, jen se trošičku nakláněla. Nevěděla jsem, jak to mám spíchnout, tehdy jsem těsto ještě sešívala jehlou. Teď už to dělám párátkama a je to lepší,“ popisuje Hanzelková.

Kolik za více než padesát let upekla výtvorů, ale odhadnout nedokáže. „Za tu dobu to budou asi stovky kil,“ napovídá jí jedna z žen, se kterými Hanzelková chystá výstavu v sousední vesnici.

Perníky peče hlavně na výstavy a pro známé. První dílka dává do trouby asi měsíc před první výstavou, což bývá v říjnu. „Musí to být čerstvé, jinak to nevoní,“ zdůvodnila s tím, že však peče i pro sebe. A to cukroví, koláče a klobásníčky. Když začne, tráví u trouby i více než 12 hodin denně.

Po celou dobu co se paní Hanzelková věnuje perníkům, peče je prakticky pořád ze stejného těsta. „Ten můj recept je osvědčený.“ I přes velké zkušenosti si však nedovolí sypat jednotlivé ingredience do mísy od oka. „Všechno vážím. Když to mám navážené, tak to musí být v pořádku,“ ujistila.

Hned ale přiznala, že se těsto nemusí stoprocentně povést, ani když člověk vše váží. „Někdy má vliv mouka, cukr nebo vodnatější vajíčka,“ poukázala a zavzpomínala, jak začínala péct v jedné z prvních elektrických trub.

„Uvnitř byla smaltovaná.

Dneska mám teplovzdušnou, ta je na pečení lepší, když se dá správná teplota, těstu nijak neublíží,“ pochvaluje si Hanzelková.

Při pečení kostelíků či chaloupek využívá forem. „Mám obdélníkovou i čtvercovou, popasuju do nich to těsto podle potřeby, tvaruju všechno od oka, nic si nekreslím ani neplánuju,“ ujišťuje perníkářka. A když se něco nepovede, třeba že je jedna strana větší než druhá, rozměry upraví po upečení nožem. „Na tom se nedá nic zkazit,“ usmívá se.

Hanzelková je sice po širokém okolí známa jako perníkářka, čím dál víc lidí o ní ale ví, že vyrábí i spoustu vánočních ozdob. „Na Vánoce se vlastně chystám už od jara. Odjakživa jsem dělala všechno, poslední dobou jsem se dala na korálky, dělám ale i ze šišek, slámy nebo dřeva,“ prozrazuje.

Že by neměla inspiraci, se nebojí. „Vzpomínám, co třeba bylo za mých mladých let. Nebo vyrábím z papíru ježky, podobné těm, co jsme dělávaly za války s maminkou na hřbitov,“ popisuje důchodkyně. Přiznává, že i když občas zabrousí do ciziny, na české Vánoce nedá dopustit. „Nejsou hezčí Vánoce než u nás, ty jsou nejkrásnější. Třeba Irové to mají takové noblesní, ale naše Vánoce jsou naše Vánoce,“ zasní se Hanzelková. A pokud se jí někdo zeptá, kde na to všechno bere v sedmasedmdesáti tolik energie, odpoví: „Ženou mě lidi. Dělám to pro svoji a jejich radost. Když vidím, že se to pořád líbí, tak to dělám. Je toho sice každým rokem méně, tlumím to, ale pokoj si nedám,“ usmívá se. Zda po ní někdo z příbuzných převezme v budoucnu žezlo perníkářky, však neví. „Snacha to umí, vnučka to umí, pravnučka trošičku. Té když jsem radila, tak mi řekla: Babičko, každý má svůj styl,“ tlumočí názor devítiletého děvčátka s úsměvem.