Hlavní obsah

Václav Bělohradský

Foto: Petr Horník, Právo
Článek

Václav Bělohradský je významný český filozof a sociolog, který od roku 1969 žije v Itálii a od roku 1989 působí také v České Republice. V roce 2016 oznámil kandidaturu do Senátu jako společný kandidát České strany sociálně demokratické (ČSSD)a Strany zelených (SZ).

Narodil se 17. ledna 1944 v Praze do rodiny daňového poradce a později účetního v pivovaru. Středoškolská studia absolvoval ve svém rodném městě. Pro své nestandardní názory však nezískal doporučení k vysokoškolskému studiu.

Svůj kádrový profil proto musel vylepšovat na stavbě kaučukárny v Kralupech, díky čemuž mu následně bylo umožněno studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na níž v roce 1969 obhájil rigorózní práci o francouzském šlechtici markýzi de Sade.

V šedesátých letech 20. století se přihlásil na kurz italštiny, načež v roce 1966 získal tříměsíční studijní stipendium na univerzitě v Janově. Po sovětské okupaci usiloval o zisk ročního stipendijního pobytu na janovském Filozofickém institutu. V roce 1969 stipendium skutečně získal a v jeho rámci se následně zaměřil na studium politické sociologie, ke které směřoval již během svých pražských studií.

V emigraci

Po absolvování tohoto studia se však již do vlasti nevrátil a v roce 1973 dostal možnost vyučovat na janovské univerzitě v návaznosti na svou v italštině publikovanou monografii o italském sociologu Vilfredu Paretovi. Téhož roku se stal profesorem sociologie Filozofického institutu v Janově.

Postupem času vydal celou řadu filosofických a sociologických publikaci, mezi nimi například v roce 1977 studii Kritika banálního zla, a v roce 1982 publikaci Krize eschatologie neosobnosti, a spolupracoval s exilovými časopisy a nakladatelstvími.

V sedmdesátých letech 20. století se setkal s milánským novinářem a anarcholiberálem Dariem Stafou, velkým znalcem Ruska a jeho politických poměrů, který jej seznámil s mnoha ruskými disidenty z Paříže. Společně se Stafou následně založil nakladatelství Škorpión, které následně vydalo mnoho publikací významných autorů, jakým byl například Friedrich von Hayek. Zásadním se pro Bělohradského stalo setkání s Milanem Kunderou v roce 1982, po němž přednášel na Kunderově semináři v Paříži.

Po listopadu 1989

Počínaje rokem 1990 pracoval jako profesor politické sociologie na univerzitě v Terstu a v témže roce byl jmenován profesorem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V průběhu devadesátých let 20. století začaly v tehdejším Československu a následně Česku oficiálně vycházet jeho publikace, které se do té doby objevovaly pouze v exilových nakladatelstvích.

V návaznosti na své dřívější názory se v téže době přihlásil k progresivnímu a ekologicky zaměřenému liberalismu, avšak později se začal více přibližovat levicovým názorovým pozicím a kritice globalizace.

Za doby vládnutí Vladimíra Špidly (ČSSD) se zúčastnil oponentních seminářů k vládnímu dokumentu Strategie rozvoje ČR do roku 2015.

V roce 2016 oznámil svou kandidaturu do Senátu na Praze 6. O místo v horní komoře parlamentu se ucházel jako nestraník za ČSSD a Stranu zelených. Se ziskem 16,72 procent hlasů postoupil z druhého místa do druhého kola, v němž prohrál s kandidátem TOP 09 a hnutí STAN Jiřím Růžičkou. Senátorem se tak nestal.

Pravidelně zveřejňuje své obsáhlé články v deníku Právo a jeho příloze Salon.

Články k tématu

Václav Bělohradský: Věk demofobie

Jedním z nejosudnějších dnů politických dějin Evropy byl 23. březen 1933. Poslanci Říšského sněmu tehdy čtyřpětinovou většinou odhlasovali mimořádnou plnou moc...

Václav Bělohradský: Obrana „ujetého světa“

Pavel Barša píše v úvaze o „konci západní výjimečnosti“, že současná (sebe)interpretace Západu je postavena na mystifikaci: civilizační normy týkající se práv...

Václav Bělohradský: Nic než Západ!

DOPLNĚNO O REAKCI. Jedno z hlavních hesel ODS v nedávných volbách bylo Patříme na Západ, ne na Východ. Často se ozývá i v diskusích o „Havlově dědictví“,...