Hlavní obsah

Střely SCUD

Foto: Profimedia.cz
Článek

Taktické balistické jednostupňové rakety první generace Scud patří k nejrozšířenějším střelám této kategorie. Jako jedny z mála balistických raket byly operačně využity. Nasazeny jich byly tisíce, takže se občas označují za kalašnikov mezi balistickými střelami. Ačkoli jsou již zastaralé, KLDR a Írán i Pákistán je přesto dále rozvíjejí.

Střely scud vycházejí z německé rakety V-2. V padesátých a šedesátých letech minulého století koncepci jednostupňové rakety poháněné kapalným palivem sovětští vědci dále rozvíjeli. Zvýšili výkon, takže dosah sovětských střel byl standardně 300 km a u některých verzí až 500 km.

Výkony raket scud dále stouply u jejich derivátů, které byly vyvíjeny mimo Sovětský svaz, jenž scudy od osmdesátých let vyřazoval jako zastaralé. Severokorejský Rodong / Nodong-1 má odhadovaný dolet s tunovou hlavicí devět set kilometrů a z něj odvozená íránská Šaháb-3 stejně jako pákistánská Ghauri 1 200 a možná až 2 000 km.

Foto: Profimedia.cz

Íránské revoluční gardy u rakety Šabáb-3

Sovětský svaz střely dodal řadě svých spojenců včetně Egypta, který je použil v roce 1973 za jomkippurské války jako vůbec první. Nejznámější je nasazení scudů ve válce v Zálivu v roce 1991, kdy Irák odpověděl na zahájení operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo osvobodit Kuvajt, vypálením osmi desítek scudů na Saúdskou Arábii a Izrael, část jich ale zlikvidovaly antirakety patriot.

Mnohem větší množství scudů, několik set, jich v osmdesátých letech odpálily obě strany za iráckoíránské války a úplně nejvíc - dva tisíce - jich se sovětskou pomocí odpálila v letech 1989 až 1992 afghánská armáda proti postupujícím mudžáhidům.

Naposledy byly rakety scud použity v občanských válkách v Libyi a v Sýrii a během začátku konfliktu mezi Saúdskou Arábií a povstalci v Jemenu v roce 2015. Povstalci odpálili 12 scudů proti Saúdům, tři z nich byly zneškodněny protiraketovým systémem patriot.

Foto: Profimedia.cz

Dva Syřané u kráteru vytvořené explozí hlavicí scudu 13. 12. 2012.

Kaddáfího armáda jich na jaře 2011 několik nasadila proti povstalcům, Sýrie je od konce roku 2012 opakovaně použila proti protivládním rebelům na severu země.

Verze vyvinuté v SSSR

Střely scud vycházejí přímo z německých balistických raket A4, známých pod názvem V-2, jejichž kopii vyráběli Sověti pod označením R-1 (v kódu NATO SS-1 Sunner).

V roce 1951 byl schválen další vývoj v Koroljovově kanceláři, jehož výsledkem byla raketa R-11 Zemlja (8A11), označovaná v kódu NATO jako SS-1B Scud A.

Otestována byla v roce 1953 a do výzbroje byla zařazena o dva roky později. Hlavní změnou oproti A4 byl nový jednodušší motor s plynulejším chodem, který navrhl A. M. Isajev. Spaloval letecký petrolej. Okysličovadlem byla kyselina dusičná.

Střela dlouhá 10,3 metrů o průměru 88 cm měla dostřel 140 km s přesností tři kilometry. Naváděna byla inerciálně pomocí gyroskopů. Přepravovala se na pásových tahačích odvozených z těžkých tanků IS-3. Příprava ke startu trvala 60 až 90 minut, protože se palivem musela plnit ve svislé poloze.

Foto: Profimedia.cz

Sovětská raketa R-17 Scud B

V roce 1958 byla modernizovaná raketa R-11M (8K11) vybavena jadernou hlavicí o síle 50 kt. Tu bylo možné připravit ke startu za půl hodiny.

Verze R-11FM byl upravena pro použití na ponorkách, kde sloužila od roku 1959.

Vzhledem k nedostatečným výkonům střelu dále vyvíjela konstrukční kancelář Viktora Petroviče Makajeva. Nová na 11,3 metru prodloužená verze R-17 Elbrus (8K14, v kódu NATO Scud B) měla překonstruovaný motor poháněným dimethylhydrazinem místo kerosenu. Dostřel stoupl na 300 km. Reálný dosah však byl jen 270 km a s jadernou hlavicí pouze 150 km. Přesnost zásahu činila 450 m.

Poprvé byla odpálena v roce 1961 a do výzbroje byla zařazena v roce 1964. Odpalovala se z kolového vozidla MAZ-543 označovaného jako 9P117 Uragan. Hmotnost činila 6300 kg, hlavice vážila 770 až 950 kg.

Foto: Alex Švamberk, Novinky

Raketa scud vystavená v Soulu.

Výkon byl dále zvýšen u verze R-17M (9K72M, v kódu NATO Scud C), jejíž dostřel stoupl na 450 až 500 kilometrů, ovšem na úkor přesnosti, která činila 700 m, a snížení nosnosti z 985 na 600 kg. Zda byla zařazena do výzbroje Sovětské armády, není jasné, protože koncem šedesátých let už přicházely modernější rakety SS-12.

Scudy C jsou nejrozšířenější verzí, bylo jich vyrobeno 7 000 kusů a sloužily v armádách 32 zemí. Rakety scud se vyvážely a byly zařazeny do výzbroje armád mnoha spřátelených zemí včetně Československa. V roce 1961 vznikla raketová brigáda v Hranicích na Moravě. O rok později byla vyzbrojena raketami R-11M, které později nahradily střely R-17M.

Další vývoj mimo SSSR

Od roku 1968 byla ještě vyvíjena přesnější varianta je R-17 VTO Aerofon, která už měla oddělitelnou řiditelnou hlavici. Naváděná byla televizně. Porovnával se obraz z kamery s fotografií v paměti. Chyba při dostřelu 300 km měla činit jen 50 m. Definitivní verze Aerofonu byla zkoušena na přelomu 70. a 80. let, ale do výzbroje zařazena nebyla, protože přicházely mnohem modernější rakety Točka (SS-21 Scarab) a Oka (SS-23). Byla však nabízena na export, není ale jasné, zda byla vyvezena.

Foto: Profimedia.cz

Odpálení rakety Šabáb-1

Nejrozsáhlejší vývoj raket scud proběhl v Severní Koreji. Ta získala Scudy B v letech 1979 až 1980 od Egypta. V KLDR je rozebrali a začali - možná s pomocí čínských plánů raket Scud C - vyrábět jejich vylepšené kopie Hwansong-5. Jejich dolet byl zvýšen o 10 procent a mohly nést i vysoce explozivní hlavice HE, kazetové hlavice nebo chemickou munici. Raketa je dlouhá 10,9 metru a poprvé byla odpálena v roce 1984. I když ze sedmi testů byly jen tři úspěšné, KLDR jich v letech 1985 až 1992 vyrobila na 300. Stovku si jich mezi lety 1985 až 1987 koupil Írán v době války s Irákem a použil je ve válce měst. Vyráběl je pod názvem Šabáb-1, část komponent se ale dál dovážela z KLDR.

Foto: Profimedia.cz

Severokorejské rakety Hwasong na přehlídce.

Od roku 1988 Severokorejci pracovali na vylepšené verzi Hwasong-6, která má dolet 700 km s nákladem 770 kg. Má vylepšený inerciální naváděcí systém, takže přesnost zásahu činí 50 m. Byla otestována v roce 1990 a o rok později začala jejich výroba. Vyrobeno jich bylo mezi 600 až tisícem, přičemž polovina jich šla na export do Íránu, kde slouží jako Šabáb-2, a do Sýrie, kde probíhala její licenční výroba zahájena s pomocí Číňanů. Pět jich získala Libye a 45 Jemen.

Rodong a jeho deriváty

Ze scudu vychází i severokorejská raketa Rodong 1 někdy přepisovaná jako Nodong 1 s doletem 900 km. Vyvinuta byla s cílem umožnit KLDR zasáhnout Japonsko. Je celkově větší, má průměr 1,25 metru a délku přes 15 metrů i vylepšený motor 9D21, který údajně pomohla vylepšit Makejevova konstrukční kancelář.

Unese tunovou hlavici, ovšem přesnost zásahu je nízká, činí 2 až 4 km, takže se spekuluje o tom, že je prioritně určena jako nosič jaderných nebo chemických zbraní. Je ale možné, že verze z nového tisíciletí už užívají stabilizace hlavice pomocí rotace, což by výrazně zvýšilo přesnost.

Foto: Profimedia.cz

Škody způsobené dopadem scudu v Tel Avivu

Pohání ji směs kerosenu a benzínu, okysličovadlem je dýmavá kyselina dusičná.

Poprvé byla vyzkoušena v roce 1991, vyrábí se od roku 1994. Zřejmě ji vyrábí i Sýrie, kde nahrazuje Hwasongy-6. Pravděpodobně byla vyvezena i do Egypta a Libye.

V Íránu je vyráběna jako Šabáb-3, protože Írán vývoj Rodongu do značné míry financoval. Íránská verze má údajně dolet 1280 km. Verze 3B má vylepšený naváděcí systém zvyšující přesnost a vylepšený tvar, který zlepšuje letové vlastnosti, ale umožňuje nést jen nálož do hmotnosti 700 kg. Trajektorii lze měnit i během letu, ne jen po startu, a Šabáb-3B může nést i více hlavic. To jí dává větší šanci proniknout na cíl chráněný protiraketovým deštníkem, který buduje Izrael

Foto: Profimedia.cz

Íránský Šabáb-3

Podle některých údajů mohou poslední verze Šabábu-3 a Rodongu zasáhnout cíl vzdálený až 2000 km, v případě íránské rakety ale zřejmě jde o dvoustupňový Ghadr 110.

Na základě severokorejské rakety Rodong 1 byla také vyvinuta pákistánská raketa Haft 5 Gauri od doletu 1500, jejíž hlavice má hmotnost až 700 kg. Přesnosti zásahu 190 m je dosaženo tím, že po oddělení od rakety hlavice rotuje.

Nová verze Gauri II má dokonce dostřel 2 300 km. Problémem je opět pohon, rakety na kapalná paliva jsou sice levnější, ale musejí se plnit až před startem, což ztěžuje jejich použití ve chvíli, kdy je nutná rychlá reakce.

Irácký Al-Husajn

I Irák vyvinul vlastní vylepšenou variantu scudu. Důvodem bylo, že rakety Scud B, které získal ze Sovětského svazu, měly omezený dosah a nemohly zasáhnout hlavní íránská průmyslová centra. Modernější rakety odmítala Husajnovu režimu Moskva dodat. Když je Írán získal z KLDR, nezbylo Bagdádu, než aby je vyvinul sám. Bylo rozhodnuto zvýšit zásobu paliva, na 12,5 metru se prodloužil trup a snížila se nosnost na 500 kg.

Al-Husajn používající jako palivo kerosen, byl vyráběn od roku 1987, byl operačně nasazen v posledním roce konfliktu Iránu a Iráku během tzv. války měst a především během války v Zálivu.

Foto: Profimedia.cz

Irácké scudy na nákladním autě v roce 2003.

Použití ve válkách

Rakety scud jako první použil v závěru jomkippurské války v roce 1973 Egypt, který se snažil zastavit izraelský postup na Káhiru. Vypálil tři na sinajský břeh na nájezdy na mosty přes Suezský průplav, ale bez úspěchu.

Několik set jich bylo vypáleno během íránskoirácké války v letech 1982 až 1988, kdy scudy nebo jejich deriváty používaly obě strany. Irák nejprve odpálil několik raket Luna a 27. října 1982 první scud, který zasáhl Dezfúl, kde zabil 21 lidí. Užití balistických raket stoupalo, v roce 1985 Husajnův režim vypálil na Írán už 100 scudů. V témže roce první Scudy B získal Teherán z Libye a 12. března odpálil prvé na Kirkúk a Bagdád.

Trosky iráckého scudu sestřeleného patriotem v Rijádu

Obě strany konfliktu se snažily získat další balistické rakety, Irák objednal tři sta scudů v Sovětském svazu a začal vyvíjet jejich výkonnější variantu Al-Husajn, aby mohl zasáhnout Teherán. Írán získal Hwasongy-5 z KLDR. Užity byly mezi 29. únorem 20. dubnem 1988 během tzv. války měst. Irák vypálil 189 střel, především Al-Husajnů, z nichž 135 zasáhlo Teherán, 23 Kóm a 22 Isfahán, přičemž 2000 lidí zabily a 6000 zranily. Írán vypálil 75 Hwasongů-5, většinou na Bagdád.

Scudy ve válce v Zálivu

Nejznámější je nasazení raket scud během války v Zálivu, i když počet odpálených raket zas nebyl tak vysoký, 46 ji dopadlo na Saúdskou Arábii a 42 na Izrael. Jen deset střel ale způsobilo v Saúdské Arábii větší škody, dvě dopadly na americkou základnu Zahrán, kde poškodily jeden bojový letoun F-15E, odpalovací zařízení antiraket patriot a při druhém útoku zabily 28 amerických vojáků a jednoho saúdskoarabského. Další dopadly na Rijád. Většina jich buď cíl minula, nebo byla zničena antiraketami Patriot, které však při nejtragičtějším útoku na Zahrán selhaly.

Foto: Profimedia.cz

Vojáci u trosek scudu sestřeleného patriotem během války v Zálivu.

Na území Izraele dopadlo 38 střel, ale vyžádaly si jen dvě přímé oběti, přičemž tucet dalších zemřel v souvislosti s útoky na infarkty nebo na udušení při nasazení plynové masky.

Celkově lze ale použití scudů označit za úspěch, protože 40 procent koaličních sil se soustředilo na jejich likvidaci. Americké letectvo konalo hlídkové lety nad oblastmi, kam mohly přijet mobilní odpalovací rampy, jen málo se jich však podařilo zničit, někdy se vozy ukryly v různých domech, jindy pod mosty.

Foto: Profimedia.cz

Likvidace iráckého scudu po válce v Zálivu

Masové použití scudů v Afghánistánu

Nejmasověji byly scudy použity v Afghánistánu po stažení sovětských vojsk mezi lety 1989 až 1992. Odpáleno jich bylo 1 700 až 2 000. Moskva jako kompenzaci za odchod nabídla dodání zbraní, včetně raket Scud B, a zřejmě i C, které sama vyřazovala. Prvních 500 jich bylo dodáno na začátku roku 1989. Nejprve byly nasazeny u Džalalabádu, který se pokoušeli mudžáhidové zajištění pákistánskými jednotkami dobýt mezi březnem a červnem. Vypáleno jich bylo 480. Další byly použity v průsmyku Salang a u Kandaháru.

Jejich nasazení nutilo vzbouřence držet se rozptýlení. Používaly se i proti městům dobytým vzbouřenci, ať už to byl v březnu 1991 Chóst nebo v dubnu Asadabád, kde na tržišti dva scudy zabily 300 lidí. Když se v lednu 1992 stáhli i sovětští poradci, rakety se přestaly masově používat. V dubnu 1992 se hlavního skladu raket zmocnil Ahmad šáh Masúd, ale vzbouřenci rakety užívali jen sporadicky, mezi lety 1992 až 1996 jich různé frakce mudžáhidů odpálily 44.

Foto: Profimedia.cz

Odvoz nevybuchlého scudu, který dopadl na Tel Aviv

V roce 1994 také obě strany bojující v jemenské občasné válce odpálily několik scudů.

Malé množství těchto raket zřejmě použily v roce 1996 a opět v letech 1999 až 2000 Rusové během obou čečenských válek, otázkou ale je, zda se pod obecným názvem scud neskrývaly ve skutečnosti mnohem modernější rakety Točka, které se tam používaly.

Scudy byly nasazeny i na konci libyjské války v roce 2011, první byl odpálen 15. srpna z okolí Syrty, který dopadl i Adžabíji. Druhý byl vypálen 22. srpna opět z blízkosti Syrty. Další měly být použity od den později proti Misurátě.

V syrské občasné válce byly první nasazeny začátkem prosince 2012, šest jich bylo odpáleno 12. prosince z okolí Damašku na pozice vzbouřenců na severu země. Další dopadly na východ Halabu 22. února 2013. Podle vzbouřenců jich armáda použila na 30, ale vláda Bašára Asada nasazení balistických raket popírá.

Články k tématu