Článek
Letectvo Spojených států amerických vzniklo jako samostatná složka ozbrojených sil v roce 1947. Do té doby bylo součástí US Army. Zapojilo se do většiny válečných konfliktů USA a podílelo se na vývoji nejmodernějších technologií a strojů.
V americkém letectvu slouží přes 320 tisíc mužů a žen, kteří mají k dispozici více než pět tisíc letadel různého zaměření. US Air Force je údajně technologicky nejvyspělejším letectvem na světě a nejmodernější složkou amerických ozbrojených sil.
Letadlový park US Air Force
US Air Force má k dispozici širokou škálu strojů od tankerů a nákladových letadel až po bezpilotní letouny. Patří sem například stroje pro pozemní útok, které jsou přizpůsobené k útokům na pozemní cíle a často působí jako blízká vzdušná podpora pozemních sil. Mezi ně se řadí letouny A-10A/C Thunderbolt II a AC-130H/U.
V rozsáhlém letovém parku USAF se poměrně stírají rozdíly mezi bombardéry, bitevními bombardovacími letouny a útočnými letouny. Některé stroje mohou primárně sloužit jako stíhače a být současně uzpůsobeny pro svrhávání bomb. Rozdíl je především v doletu, jelikož bombardéry jsou stavěny pro překonávání dlouhých vzdáleností. Jedním z nich je legendární Boeing B-52 StB-52fortress, který poprvé vzlétl v roce 1952 a ve službě by měl zůstat až do roku 2045. Používá se také B-1 Lancer a obtížně zjistitelný letoun B-2.
Pro dosažení co nejvyšší mobility pozemního vojska slouží nákladové letouny. Ty obvykle převážejí vojenské jednotky, zbraně a jiný armádní materiál. Nejdůležitější z nich jsou C-130 Hercules, C-17 Globemaster III, C-5 Galaxy a CV-22 Osprey, užívané speciálními jednotkami.
Primárním úkolem letounů pro elektronický boj je matení nepřítele rušením jeho radarů a telekomunikace a shazováním klamných radarových cílů. Případně mohou sloužit jako letecký dozor nad pozemními cíli (E-8C JSTARS) nebo létající operační centrum (E-4B). USAF k elektronickému boji používá letouny E-3B/C Sentry, E-9A a EC-130H/J.
U stíhacích letounů klade USAF důraz na to, aby byly malé, lehké a dobře manévrovatelné. Primárně jsou určeny pro vzdušné souboje, mnoho z nich však disponuje i sekundární schopností útoku na pozemní cíle a některé jsou zkonstruované jako bitevní bombardovací letouny. Tvoří hlavní část amerického vojenského letectva. Mezi nejužívanější patří F-15C/D Eagle, F-15E Strike Eagle, F-16C/D Fighting Falcon a F-22A Raptor.
USAF dále používá stroje pro pátrání a záchranu HC-130P/N Hercules a vrtulníky HH-60G a MH-60G Pave Hawk. K doplňování paliva využívá vojenské letectvo tankery KC-10A Extender a KC-135E/R/T Stratotanker, pro podporu speciálních operací slouží MC-130E/H/P/W.
USAF disponuje i bezpilotními letouny MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper, pozorovacím letounem OC-135B Open Skies, průzkumnými letouny RC-26B, RC-135S/U/V/W, RQ-4A Global Hawk, RQ-11 Raven, RQ-170 Sentinel, U-2R/S "Dragon Lady", řadou výcvikových letadel, letadel pro meteorologické pozorování a pro převoz VIP osob, kam spadá také prezidentský speciál Air Force One.
Původně součástí armády
První předchůdce US Air Force vznikl v roce 1907 jako Aeronautická divize Spojovacího sboru Spojených států (Aeronautical Division US Signal Corps), která byla po dobu první světové války transformována na Leteckou sekci Spojovacího sboru Spojených států (Aviation Section US Signal Corps). Od 24. května 1918 fungovala jako Armádní letecká služba Spojených států (US Army Air Service). V jejích silách bylo na 200 tisíc lidí a kolem 12 tisíc letadel. Kvůli silné decentralizaci a neuspořádanosti však byla poměrně slabá a navíc se musela potýkat s nepříliš velkou podporou státu a rapidní demobilizací.
V roce 1926 došlo k transformaci na Armádní letecký sbor Spojených států (US Army Air Corps). Letectvo bylo reorganizováno a přijalo plán výstavby letadlového parku, který byl však kvůli nástupu ekonomické krize splněn jen částečně. V průběhu 30. let byla zkvalitněna jeho taktika, stejně jako organizace a výzbroj. V roce 1935 se osamostatnil Hlavní štáb letectva, což přispělo k centralizaci roztroušeného velení a rozdělení letectva do čtyř skupin.
Po finanční injekci v roce 1939 navýšilo kvůli hrozbě Adolfa Hitlera US AAC počet svých letadel, přijalo množství nových členů a začalo budovat nové základny. V roce 1941 bylo přeměněno na Armádní letectvo Spojených států (US Army Air Forces), které bylo konečně plně autonomní v rámci americké armády US Army. Během války mělo až 80 tisíc letounů a dva a půl miliónu příslušníků.
Ve druhé světové válce používalo zprvu zejména strategii bombardování nepřátelských objektů. Podpora armády a námořnictva byla sekundárním úkolem. Podle zvolené strategie nedostaly zprvu bombardéry podporu doprovodných stíhaček, což znamenalo značné ztráty. To bylo napraveno teprve v roce 1944 použitím jednomístného stroje P-51 Mustang.
Americké bombardéry B-17 Flying Fortress a B-29 Superfortress dokázaly doletět nad Berlín a zpět, ale kromě nacistického Německa se zaměřovaly na boje v Pacifiku s Japonci. Při tom sklízelo kritiku za bezohledné bombardování civilistů. Při náletech na Tokio zemřely desetitisíce nevojáků. V hlavním japonském městě se ale Američanům podařilo zničit polovinu tamního průmyslu. Kromě bombardování provádělo USAAF i stíhací a protipozemní akce, ovšem v mnohem menší míře. V srpnu roku 1945 shodily dva bombardéry B-29 atomové pumy na Japonsko.
Nejmladší součást ozbrojených sil USA
18. září 1947 znamenalo průlom v dějinách amerických ozbrojených sil. Bylo založeno ministerstvo obrany a s ním vzniklo i letectvo US Air Force jako zcela samostatná složka.
Ačkoli bezprostředně po válce došlo opět k rozsáhlé demobilizaci, hrozba Sovětského svazu donutila brzy americké vůdce k posílení ozbrojených sil, zejména těch vzdušných. USAF sehrálo roli při překonávání sovětské blokády Berlína v roce 1948.
Letectvo mezitím vyvíjelo nové stroje, které se uplatnily brzy nato, v letech 1950-1953 během korejské války. Při ní sáhli Američané nejprve po bombardovací strategii, jež se osvědčila za druhé světové války. Ukázala se však jako neúčinná, a tak byly do boje nasazeny zpočátku doprovodné letouny bombardérů F-86 Sabre.
Stejnou strategii použili Američané i ve válce ve Vietnamu v letech 1964-1975, třebaže před ní se opět soustředili na vývoj bombardérů B-52 Stratofortress a nadzvukového B-58 Hustler. Letouny B-29 a B-50 byly ze služby vyřazeny. Na strategické bombardování přitom došlo ve Vietnamu pouze třikrát. Mnohem efektivnější byla přímá vzdušná podpora pozemních vojsk a útoky na pozemní cíle. Nejvíce se uplatnil všestranný letoun F-4 Phantom II a stíhací bombardér F-105 Thunderchief.
V 70. letech letectvo pracovalo na vývoji nových technologií a strojů, jako byly A-10 Thunderbolt II, F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon, E-3 Sentry. V roce 1973 demonstrovalo svou sílu v arabsko-izraelské válce. Poté se zúčastnilo akcí v Grenadě, Libyi a Panamě.
V nedávné minulosti sehrálo US Air Force roli ve všech válečných konfliktech, kterých se Spojené státy zúčastnily, ať už šlo o válku v Perském zálivu, Kuvajtu, v Somálsku, Rwandě, Haiti, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku nebo Libyi. V roce 2007 došlo v důsledku snižování rozpočtu k redukci sil US Air Force. V současnosti (2017) disponuje zhruba 320 tisíci aktivními příslušníky a několika desítkami tisíc mužů a žen v záloze.
Zdroj: www.airforce.com, www.wikipedia.org
