Až rozsudek Městského soudu v Praze musel probudit ze spánku některé ?právníky" ve vysokých policejních funkcích. Soud jasně vyslovil, co většina národa ví. Že Listina základních práv a svobod je nadřízena zákonům, o předpisech nižší právní síly ani nemluvě. Kritika nákupu Fordů Mondeo k policii za prostředky daňových poplatníků je naplněním tohoto práva.

Vnitřní předpisy policie jsou nutné. Nesmějí však překročit stín Ústavy. Management to má znát a ne se nechat poučovat od svých podřízených prostřednictvím soudu. Pokud tomu tak je, svědčí to o velmi slabém právním vědomí vrcholového managementu policie a to je tragedie.

Existuje předpis, který upravuje styk policisty se sdělovacími prostředky. Správně. Vymezuje se tím kdo a kdy bude konat, upravuje se tím pracovní náplň tiskových mluvčích. Také to dává určitý řád, který by měl zamezit úniku informací nebo zabránit tomu, aby o trestním stíhání žvanil kde kdo. Je třeba si však uvědomit, že vlastně jen rozpracováváme omezení, které nám dává zákon o policii. Platí přece povinnost mlčenlivosti a i kdyby takový vnitřní předpis nebyl, jsou věci o kterých mluvit prostě policista nesmí. Ukládá mu to ale zákon a vnitřní předpis nesmí jít nad jeho rámec v oblasti, kde se něco zakazuje.

Dnes jsme ale v extrému. Novináři dělají anketu, kam pojedete na dovolenou a policista na ní odpoví - zeptejte se tiskové mluvčí, nesmím odpovědět. Vedoucímu odboru dopravní policie ukládá jeden pokyn medializovat příčiny dopravních nehod a ovlivňovat veřejnost k dodržování pravidel silničního provozu a podle jiného pokynu je vyšetřován a trestán, když se o to snaží. Že je to Kocourkov? Ne, to je despotické a demagogické řízení policie 21. století.

Působí to celé dojmem, že z policistů chce někdo vychovat roboty. Lidi bezmezně poslušné (k tomu se musí bát), bez vlastního názoru a odvahy. To je však zcela v rozporu s tím, jaké lidi policie potřebuje. Přemýšlivé, statečné, aktivní a ambiciózní.

Ještě jedna okolnost je velmi důležitá. Policie není soukromá firma. Zaměstnanec musí být loajální ke svému zaměstnavateli. Pokud není, poškozuje firmu, dokonce může způsobit i materiální škodu, když firma přijde o zakázku. Ke komu však musí být primárně loajální policista? Kdo je jeho zaměstnavatelem? Když si odpovíte na tuto otázku, pochopíte v jak složité situaci policisté jsou.

Podle mého soudu je to občan této země a zákon. Občan utrpí, když neschopný a mstivý manažer zlikviduje ve svém okolí schopné pracovníky a donutí je třeba odejít nebo umlčí a z aktivních vyrobí pasivní. Soukromník zkrachuje, ale policie tady bude dál, jen nebude zcela plnit svou funkci. Manažery, kteří nectí Ústavu a Listinu základních práv a svobod (a v průběhu kauzy jsem od jednoho z nich opravdu dostal otázku: ?A ty věříš, že platí?") je třeba kritizovat. V zájmu nás všech.

Tady nejde o exces, kdy někdo chybně rozhodl ve stresu nebo časové tísni. Oni nad tím dlouho přemýšleli než rozhodli a ignorovali můj návrh na netrestání, který byl odůvodněn stejně jako rozsudek soudu. Dokonce měli tu drzost mě za to potrestat. Bude někdo za toto zneužití moci brán k odpovědnosti pane ministře? Řadový četník, který použil neprávem obušek šel do civilu. Psychická újma, kterou rok trpí lidé v této kauze zainteresováni je většího rozsahu než pár modřin!

Děkuji soudu. Rozhodnutí o tom, že policista je také občanem této země a má právo mluvit do věcí veřejných jsme moc potřebovali. Nejsem jako policista občanem druhé kategorie. Děkuji odborové organizaci, že nás podržela a finančně podpořila.

Mgr. Stanislav Huml (t.č. vedoucí Středočeské dopravní policie)