Dnes byl vyhlášen nález Ústavního soudu ze 7. září, kterým se ruší ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, pokud se týká soudců obecných soudů*), a to dnem 30. září 2010. Napadené ustanovení snižovalo pro rok 2010 plat představitelů státní moci a soudců o 4 %. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo v rámci tzv. konkrétní kontroly norem posouzení, zda snížení platu soudců obecných soudů není v rozporu s principy demokratického právního státu, dělby moci a nezávislosti moci soudní na moci výkonné a zákonodárné.

Napadené ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb. zní:

Od 1. ledna do 31. prosince 2010 činí plat poslance, představitele, soudce a poslance Evropského parlamentu 96 % platu podle tohoto zákona a podle čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb.

Návrh na jeho zrušení ve vztahu k soudcům obecných soudů podal v březnu tohoto roku podal Městský soud v Brně. Městský soud totiž projednával žalobu, kterou se soudce Městského soudu v Brně domáhá vůči České republice – Městskému soudu v Brně zaplacení částky 2 596 Kč, o kterou byl lednový plat žalujícího soudce snížen v důsledku napadeného ustanovení. Při posuzování věci dospěl Městský soud v Brně k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 1 odst. 1, ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, případně s čl. 2 odst. 1 a dále s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a podal proto Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.

Ústavní soud návrhu vyhověl. Ústavní soud se nejrůznějšími zásahy do platového zabezpečení soudců za posledních deset let opakovaně a mnohokrát zabýval. Z jeho ustálené judikatury jednoznačně vyplývá, že plat soudce musí být stabilní a nesnižovatelnou veličinou, že zásahy do soudcovských platů nesmí být svévolné a že zákonodárce je s ohledem na postavení moci soudní při zásazích do materiálního zabezpečení soudců omezen ve srovnání s rozhodováním o platech státních úředníků a ostatních představitelů státu. V posledním ze série nálezů na toto téma, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/08 z března tohoto roku, Ústavní soud jednoznačně uvedl: „Krok zákonodárce, jímž (by) došlo ... k byť i jen částečnému odnětí již dosažené úrovně jejich materiálního zabezpečení, stěží by mohl Ústavní soud z hlediska principů demokratického právního státu aprobovat. Zvláště to platí, pokud by se ukázalo, že takováto zásadně nepřípustná restrikce zasahuje toliko neb především příjmové poměry soudců a nikoliv současně příjmy jiných „služebníků“ státu.“

Přesně taková situace nastala v souzené věci, kdy byly platy sníženy soudcům z tvrzených úsporných důvodů, zatímco platy zaměstnanců státu v roce 2010 vzrostly, resp. snižovány nebyly.

Ústavní soud již po několikáté zdůraznil, že principiální nedotknutelnost platů soudců nelze chápat izolovaně jako jakási soudcovská privilegia, nýbrž jako součást, resp. kompenzaci řady zásadních omezení soudců v soukromém a profesním životě za účelem ochrany nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci, tj. ve prospěch těch, k ochraně jejichž práv byly soudy zřízeny. K takovým omezením patří např. neslučitelnost funkce soudce s celou řadou činností politických, podnikatelských či zaměstnaneckých. Soudci nemohou být odborově organizováni, nemohou stávkovat a kolektivně vyjednávat. Nemají svoji nezávislou reprezentaci, zásahy do jejich platových poměrů s nimi nejsou projednávány, rozhoduje se o nich bez nich, což neodpovídá základnímu ústavnímu principu dělby moci. Ve srovnání s jinými služebníky státu je soudce přísně omezen ve výdělečné činnosti: nesmí podnikat, ani kdyby s tím jeho „zaměstnavatel“ souhlasil, nesmí se nechat zaměstnat ve vedlejším pracovním poměru, poskytovat právní služby, působit v představenstvech, dozorčích radách a v jiných placených pozicích. Na svém platu jakožto prakticky jediném zdroji příjmů je existenčně závislý (jiný příjem může mít jen ze správy vlastního majetku a z činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické, příp. umělecké). Proti svévolnému zásahu do svého platového zabezpečení se soudce nemůže nijak bránit; soudní žaloba a ústavní stížnost jsou v tomto smyslu krajními a jedinými prostředky, důstojnosti soudcovského stavu nesvědčícími.

Ústavní soud vzal v úvahu, že „na snižování schodků veřejných rozpočtů se již dlouhodobě podílí profesní skupina, u níž je zákonem velmi výrazně omezena možnost dosahování jiných příjmů než platových“ a znovu připomněl svůj dřívější nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02, v němž uvedl že: „…platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou.“.

Ústavní soud proto závěrem svého rozhodnutí konstatoval, že: „i z četnosti jeho ... judikatury je patrné, že soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních „služebníků státu“ po dlouhé období i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná „chyba“ při stanovení pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století. Taková nivelizace pak ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže.“.

Z těchto důvodů Ústavní soud zrušil napadené ustanovení zákona ve vztahu k soudcům obecných soudů dnem 30. září 2010.

Nález byl přijat všemi patnácti soudci Ústavního soudu jednomyslně, nikdo neuplatnil odlišné stanovisko.

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu