Finále: Václav Havel prezidentem

Po jmenování vlády národního porozumění v neděli 10. prosince Gustáv Husák abdikoval. Odpoledne při manifestaci na Václavském náměstí byl Václav Havel poprvé veřejně vyhlášen jako společný kandidát Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí na uvolněný prezidentský stolec.

Byl to výsledek několikadenních diskusí v rozhodujících grémiích OF a VPN od noci z 5. na 6. prosince, kdy se Václav Havel ke kandidatuře rozhodl. Tehdy se v krizovém štábu OF usilovně probírala situace, která vznikla po Adamcově hrozbě demisí a jeho naznačených prezidentských ambicí. Otázka musela být zvažována v různých vazbách: mocenských (premiér – prezident), národnostních (Čech – Slovák) i stranických (komunista – nekomunista – nestraník).

„Ty bys v případě potřeby tu funkci přijal, nebo ne?“ zeptal se (podle magnetofonového záznamu) Jiří Dientsbier. „Protože zatím Olga a jiní říkají, že ne a že to nepřichází v úvahu.“

„Ty bys v případě potřeby tu funkci přijal, nebo ne?“ zeptal se (podle magnetofonového záznamu) Jiří Dientsbier. „Protože zatím Olga a jiní říkají, že ne a že to nepřichází v úvahu.“ „Já samozřejmě prezidentem být nechci,“ odpověděl Václav Havel. „Ale pakliže se situace vyhrotí tak, že v zájmu vlasti bude, abych jím na krátkou chvíli byl, jsem schopen jím být.“

Nato Dientsbier namítl, že takovou odpověď nepřijímá, protože na Havlově postoji je založena celá další taktika: „Máme-li se bavit o politické koncepci, tak je potřeba vědět, jak to je. Pak jdeme úplně jinak: Ano, Havel for president! Je to prostě zásadní a rozhodující. Na to seženeme na náměstí milióny lidí. Je to absolutní požadavek a od toho se potom bude odvíjet úplně všechno jinak.“

„Je-li taková koncepce jediná možná, aby tady nebyl chaos, občanská válka a všechno to nedopadlo špatně,“ zareagoval Václav Havel na emotivní vystoupení Jiřího Dientsbiera, „tak na to samozřejmě přistoupím. Jenomže se mi zdá, že taková situace přece není. Že by tohle byla jediná koncepce, která může zachránit vlast!“

Přítomní zástupci VPN nad ránem 6. prosince v Praze Havlovu kandidaturu jednoznačně podpořili, ale po třech dnech – s ohledem na veřejné mínění na Slovensku – ji byli nuceni podmínit: nový prezident bude v úřadě pouze do svobodných voleb, aby se poté mohl o nejvyšší státní úřad ucházet i na Slovensku velice populární Alexander Dubček.

Václav Havel tuto podmínku přivítal. Při odpolední debatě 9. prosince v krizovém štábu OF poznamenal: „Je to silný politický argument pro mě. Šíleně se z něj raduji, protože strašně souzní s mou privátní touhou nesedět na prdeli na Hradě pět let.“

Jakmile se Václav Havel rozhodl, muselo se začít vyjednávat s Alexandrem Dubčekem. „Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby své ambice vzdal,“ řekl Karlu Hvížďalovi (Prosím stručně, 2006). „A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, které jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tuto funkci ucházet. Měl jsem na to téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říci, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné.“

K žádné dohodě mezi nimi v během těchto hovorů nedošlo. Nicméně 13. prosince na zasedání Koordinačního centra OF Petr Pithart sdělil, že Dubček nepřímo vyjádřil souhlas s nominací do funkce předsedy Federálního shromáždění a ochotu v takovém případě Havlovu prezidentskou kandidaturu podpořit.

Jak ale dosáhnout, aby komunistický parlament zvolil oba tyto muže do nejvyšších funkcí? Vždyť Dubček nebyl ani poslancem a Havla znalo jen malé procento obyvatelstva a to ještě většinou v negativním světle.

Nového prezidenta mělo podle ústavy do dvou týdnů zvolit Federální shromáždění. Komunisté v něm disponovali absolutní většinou a 12. prosince přišli s překvapujícím návrhem na referendum (přímou volbu). Předpokládali v takovém případě vítězství, neboť podle průzkumů veřejného mínění o oblíbenosti prezidentských kandidátů vedl Ladislav Adamec, s velkým odstupem následoval Alexander Dubček a s ještě větším Václav Havel a Čestmír Císař.

Občanské fórum chtělo přimět Federální shromáždění, aby co nejdříve zvolilo hlavou státu Václava Havla, ale vyjednávání „rozhodujících politických sil“ u kulatého stolu k ničemu nevedla. Její účastníci se 13. prosince pouze shodli na prodloužení lhůty na 40 dní a na nezbytnosti rekonstrukce zastupitelských sborů. Před Federálním shromážděním se denně konaly demonstrace, zaměřené na komunistické poslance, a každého vítalo skandování: „Zvolíte-li Havla, půjde s námi pravda!“

Lavírování Občanského fóra mezi revolučním a ústavním řešením bylo bezvýchodné a ukazovalo se, že stěží zabrání vůli KSČ prosadit referendum. Zdálo se, že Československo bude v nejbližších týdnech paralyzováno a zmítáno divokou volební kampaní pro a proti Havlovi.

Do této rozjitřené atmosféry vstoupil premiér Marián Čalfa, který rozpoznal, že se lidé z OF v technologii moci nevyznají a nevědí, jak dál. Později komentoval jejich bezradnost shovívavou ironií: „OF nevědělo, jak udělat z Havla prezidenta.“

Premiér nechal 15. prosince vzkázat, že se chce s Václavem Havlem okamžitě sejít k jednání mezi čtyřma očima. Ten nejdříve odmítl – vždy jednáme ve skupině a s magnetofonem, rozčiloval se – ale nakonec ho Petr Pithart přesvědčil, aby na schůzku šel, ale k ničemu se nezavazoval.

V jedné místnosti na Úřadu předsednictva vlády poté Marián Čalfa předestřel prvnímu muži opozice technologii na urychlení procesu mocenské transformace. Premiér při jednání už nereprezentoval komunistickou stranu, ale vystupoval jako neformální mluvčí státní struktury a jejích nových zájmů. Vycházel vstříc záměru Občanského fóra – spořádanému a rychlému předání moci v rámci právní a ústavní kontinuity.

Marián Čalfa přislíbil, že se postará o to, aby Federální shromáždění akceptovalo Václava Havla jako jediného prezidentského kandidáta a zvolilo Alexandra Dubčeka svým předsedou (objasnil, jak lze zajistit kooptaci Dubčeka do FS za nějakého odstoupivšího slovenského poslance). Vše se mělo uskutečnit ústavním způsobem, i když některé změny i pod tlakem. Všechny kroky na sebe jeden po druhém logicky navazovaly a měly vyústit volbou prezidenta 29. prosince 1989.

V kruhu přátel posléze Václav Havel řekl, že to bylo vůbec nejdůležitější jednání, jaké bylo vedeno. „Byla to debata absolutně k věci, kde jsme si říkali u každého bodu, co se musí udělat, a vznikl harmonogram, který lze považovat za společné dílo Čalfy a mě.“

Všechny body dohodnutého scénáře obě strany v příštích dnech splnily. Čalfa vystoupil 19. prosince ve Federálním shromáždění s programovým prohlášením a současně jménem vlády navrhl Václava Havla jako jediného kandidáta do úřadu prezidenta. Všichni vystoupivší poslanci (včetně komunistických) unisono návrh podpořili, i to, aby se volba uskutečnila ještě v roce 1989. Již předtím se premiér postaral o to, že komunističtí poslanci ukončili všechny iniciativy související s přímou volbou a podrobili se vůli OF a VPN.

Federální shromáždění zvolilo 29. prosince nejvýznamnějšího muže opozice jednomyslně prezidentem republiky. Bylo to finále vyjednaného předávání moci.

Nedávno jsem se od Petra Pitharta, očitého svědka, dozvěděl věc, na kterou jsem úplně zapomněl: že jsem se schůzce s Mariánem Čalfou hrozně bránil a nechtěl na ní jít. My jsme si totiž velmi zakládali na tom, že všechno děláme veřejně – naše revoluce byla asi první a poslední v dějinách, která byla kompletně natočená na magnetofonové pásky včetně velmi interních jednání – a pozvání na důvěrnou schůzku bylo zcela proti duchu toho, co jsme dělali.

Přesto jsem tam na doporučení přátel šel. Bylo to v jedné místnosti na úřadu vlády, o níž měl Čalfa zjištěno, že není odposlouchávána. Právě tam mi naplno a bez jakéhokoliv sentimentu či vytáček řekl, že podle jeho mínění komunismus u nás definitivně skončil a je třeba udělat všechno pro hladký přechod moci do demokratických rukou a pro obnovu tržního hospodářství.

Nenabídl mi nic jiného než svou pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, tím méně jakékoli protislužby. A pak jsme mluvili opravdu jen o „technických“ detailech. Přišel s ideou pro mne v té době převratnou, že mám být zvolen už 29. prosince. Měl to všechno dobře promyšleno. A já také pochopil, proč chtěl se mnou mluvit mezi čtyřma očima.

Nejen proto, že Občanské fórum byla velká žvanírna, která by leccos z jeho scénáře mohla pomotat, ale hlavně asi proto, že nechtěl, aby se cokoli, byť jen vinou naší neopatrnosti, dostalo k sluchu lidí z druhého tábora, především poslanců. Oni by mohli začít organizovat různé protiakce.

Měl plán, jak je rychle stavět před přesně připravené věci a znemožňovat jim, aby se stíhali na ně připravit. Dnes mě napadá, že možná věděl víc než já o spolupracovních StB mezi námi a nechtěl, aby se to či ono přes ně dostalo k těm, které jsem tehdy nazýval „přátelé starých pořádků“. Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy choval jako správný revolucionář.

Nic jsem mu samozřejmě neslíbil. Jakýkoliv slib takového druhu, jaký máte na mysli [slib beztrestnosti komunistům za své zvolení, jak zaznělo v otázce K. Hvížďaly – pozn. autora M.Š.], jsem nemohl dát ze zásady, a tím méně bez mandátu a bez svědků. Zájem o tu schůzku, který po léta registruji, ovšem do značné míry chápu: představa dějin jako permanentního tajného spiknutí plného tajných dohovorů a obchodů je velmi sexy.“

(Citováno z knihy rozhovorů Karla Hvížďaly s Václavem Havlem Prosím stručně, Gallery 2006)

Na rozdíl od převratů v Polsku a Maďarsku jsme v Koordinačním centru OF jednali s KSČ jako s organizovanou politickou silou (především s poslaneckým klubem FS) až od chvíle, kdy se vytasila s tak zvaným referendem.

Do té doby byl naším partnerem toliko premiér Ladislav Adamec, který se rozhodl hrát svoji vlastní hru – utrhl se jak z vedení KSČ, tak i z vlády. A pak jsme jednali až zase s dalším sólistou, s Mariánem Čalfou, kterého si původně přivedl Adamec.

Tento druhý sólista se ovšem brzy rovněž utrhl, tentokráte od Adamce. Opustil ho, svým způsobem zradil. Ta zrada (podle Havla rozhodující zásah) se ukázala být výhybkou. Výhybkou mimořádně důležitou.

Ale rozhodujícími se ukázaly nejen zrady Adamce a Čalfy, ale také „zrada“ Václava Havla, když přistoupil na podmínky jednání s Mariánem Čalfou, které byly proti jeho i proti našim dosavadním zásadám. Nejspíš to ale bylo tak, že teprve touto „zradou“ jsme vstoupili na půdu skutečné politiky.

Do té doby šlo o více nebo méně vlivu, o stále ještě jen „propagační“ pohyby na bojišti, pak už o všechno: o moc a o prostředky, které k ní vedou. Byl to definitivní konec snů o neposkvrněném početí, byl-li vůbec jaké.

(Citováno z článku P. Pitharta Čalfa – anebo referendum, Dějiny a současnost 2009 (mimořádné číslo k 20. výročí 17. listopadu 1989)