Hlavní obsah

Můj 17. listopad: Michal Horáček

Právo, Lucie Jandová, Helena Vacková

„Na ten den si vzpomínám velmi dobře. A často,“ zamýšlí se textař a podnikatel Michal Horáček. „Večer jsem byl na Národní třídě, kde mi u tehdejší Kubánské kultury cestu přehradil kordón policistů. Nebyl jsem v té situaci sám; vzpomínám na tři stařenky, vzrušeně mávající zvetšelými prvorepublikovými kabelkami, na mileneckou dvojici, na brýlatého inženýra nebo učitele a na několik set dalších občanů nejrůznějšího věku i vzhledu. Všichni dávali policajtům hlasitě najevo svou nevoli.“

Článek

A právě to mu připadalo pozoruhodné – proti represivním silám režimu už nestáli jen disidenti a dokonce ani demonstranti. Byli to náhodní kolemjdoucí. Ve všech se vzmáhal protest… „Ještě téhož večera jsme se sešli s Michaelem Kocábem a dlouho mluvili o iniciativě Most, kterou jsme už několik měsíců připravovali jako platformu jednání mezi režimem a všemi, kteří s tím režimem byli nespokojení. Bylo zřejmé, že nemá-li se střílet, musí se jednat.“

Potom spolu odešli na sjednanou schůzku s redaktorkami BBC. „Chtěli jsme, aby se i venku vědělo, že Most, s nímž už byli seznámeni jednak představitelé disentu, jednak ministerský předseda tehdejší vlády Adamec, může jednací stůl připravit.“ Schůzka s novinářkami však musela být odložena až k půlnoci, protože redaktorka Felicity Marshová byla mezi demonstrujícími. Zděšeně a detailně jim pak vyprávěla o brutální policejní akci. „O smysluplnosti Mostu nás nic nepřesvědčilo tak jasně, jako právě zpráva přímého účastníka.“

Že režim padne Michal Horáček dlouho nevěřil. „Účastnil jsem se valné většiny demonstrací toho roku a v paměti mi utkvěl výjev z 28. října. To jsme šli od Národního divadla po nábřeží a protože nás nebylo málo, zastavili jsme dopravu. Přes sklo jednoho z autobusů, který měl královéhradeckou značku, nám jeho pasažéři usilovným boucháním do hlav naznačovali, že jsme se nejspíš zbláznili. Že kvůli našim výstřelkům rozhodně nechtějí dorazit do divadla pozdě,“ líčí Horáček.

„Až toho večera 17. listopadu, kdy nechuť vůči současným pořádkům tak očividně prostoupila všemi, kteří mě obklopovali, jsem si řekl: Teď už se něco zásadního přihodit může.“ 

Stav naší země po dvaceti letech svobody mu není lhostejný. „Je to široké téma,“ povzdechne si. „Když to zkrátím, je to posun od pobytu za ostnatými dráty k možnosti obývat svět; od ponížení ze života v zemi okupované orientální despocií k zemi svobodné, která své nedostatky může připisovat jedině sama sobě. Také je to přechod od nemožnosti využít svůj talent k šanci rozvíjet se k prospěchu vlastnímu i celé pospolitosti; od trvalého nedostatku k dostatku a snad i přebytku nabídky zboží a služeb. Je to posun od nevzdělanosti k možnosti vzdělávat se na světové úrovni, od přežívání k životu. Zkrátka je to dost možná nejen nejdramatičtější, ale i nejpozitivnější posun, který česká společnost zažila během celých svých dějin.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám