Hlavní obsah

Projev předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka na sobotním sjezdu

– PARDUBICE
Komerční článek

Na sobotním sjedu v Pardubicích promluvil předseda KDU-ČSL Jiří Čunek. Přinášíme jeho projev v nezkráceném znění.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Šéf lidovců Jiří Čunek na sjezdu strany v Pardubicích

Článek

Sestry a bratři, vážení přátelé, vážení hosté,

vítám Vás všechny na našem sjezdu. Shodli jsme se po nejedné debatě na tom, že to bude sjezd programový. To znamená, že bychom se dnes a zítra měli podívat, jak vypadala naše politika v minulých letech a říct si, jaká by měla být v letech nadcházejících.

Od minulého programového sjezdu v Hradci Králové uplynulo už 11 let. Tehdy jsme – kromě jiného - uzavřeli období své polistopadové obnovy a přihlásili se ke křesťanskodemokratické politice jako ke svébytnému politickému proudu. Jasně jsme také řekli, jaká mají být hodnotová východiska naší politiky a jaká má být strana, která se k nim hlásí. Asi se shodneme na tom, že nemáme důvod tyto základy měnit. Musíme samozřejmě přemýšlet, a to nejen na tomto sjezdu, jak na nich co nejlépe stavět. Ale to, co dnes podle mého názoru potřebujeme ze všeho nejvíce a čím bychom proto měli začít, je upřímná a poctivá sebereflexe. Všichni víme, že jak v tomto sále, tak mezi ostatními našimi členy a příznivci bychom těžko hledali někoho, kdo je se současným stavem a postavením KDU-ČSL spokojený. Musíme se podívat, v čem jsou příčiny této nespokojenosti. Potřebujeme soustředěný pohled do zrcadla, na které se nebudeme zlobit proto, že náš obraz v něm nebude lichotivý. Proto začnu jedním povzbudivým citátem:

„Jestliže má smysl něco dělat, má smysl dělat to i špatně.“

G.K. Chesterton

Myslím, že všeobecná nespokojenost, která ve straně vládne, má dvě hlavní příčiny. Tou první je obraz naší strany a politiky ve veřejnosti a druhou naše nejednota. Obě příčiny spolu úzce souvisí. Jedna vyvolává a prohlubuje druhou. Protože něčím začít musím, pokusím se nejprve o pohled zpátky na politiku a dosavadní působení KDU-ČSL na naší politické scéně.

Jací jsme byli

Jedenáct let je dostatečně dlouhá doba na to, abychom s potřebným odstupem posoudili, nakolik se nám podařilo naplnit představy, které jsme na konci minulého století s existencí naší strany spojovali. Konstatování, že nebylo všechno ani černé ani bílé, je určitě pravdivé, ale samo o sobě nám k ničemu nebude. Bezprostředně po hradeckém sjezdu jsme na tom byli docela dobře. Ve volbách v r. 1998 jsme ziskem 9% hlasů dosáhli jako samostatně kandidující strana nejlepšího výsledku v naší polistopadové historii.

Dnes se ptáme, proč nás a naší politiku nehodnotí lidé stejně dobře jako tenkrát nebo proč nás nevidí tak, jak bychom si přáli. Důvod vidím v tom, že jsme v minulých letech obsah křesťanskodemokratické politiky hodně vyprázdnili a že jsme se často jako křesťanští demokraté nechovali. Jen když si to přiznáme a na konkrétních příkladech ukážeme, budeme schopni dohodnout se i na tom, co musíme učinit, aby nám voliči víc věřili a dali nám větší podporu.

Všichni víme, že nároky křesťanské morálky musíme vztahovat v prvé řadě sami na sebe. Morálkaření, karatelství, a farizejské napomínání těch druhých - to je pro křesťanského politika ta nejjistější cesta, jak se ztrapnit, jak ztratit spojence, znechutit voliče a znevěrohodnit sebe i vlastní stranu. Takový politik pak končí v pyšné, neplodné izolaci, ve které se utěšuje, že je tak sám proto, že je tak dobrý. Že ho lidé nevolí, protože nemají na to, aby ho docenili.

Řekl jsem, že při reflexi musíme být konkrétní. Připomenu tedy tři významné události, při kterých jsme se podle mého těmto nárokům zpronevěřili.

Tou první byly naše vnitřní spory o lídra Čtyřkoalice a kauza volebního dluhu ODA, který jsme řešili před parlamentními volbami v r. 2002. Sami jsme žádné řešení ani pomoc nenabídli, ale o morálce druhých jsme kázali tak dlouho, až ODA ze Čtyřkoalice odešla. A nechybělo mnoho k tomu, aby z ní tehdy odešla i Unie svobody. O tom, zda a jak tato kauza ovlivnila výsledek voleb, můžeme už dnes jenom spekulovat. Ale nikdo nevyvrátí, že jsme tenkrát ztratili velikou šanci. A nejen my. K naší popularitě a věrohodnosti to určitě nepřispělo.

O té druhé jsem mluvil při několika příležitostech, ještě než jsem byl zvolen předsedou strany. Byla to krize vládní koalice z počátku r. 2005 vyvolaná nejasnostmi kolem financí Stanislava Grosse. Ani při ní jsme se nechovali vůči ČSSD jako koaliční partner, ale jako škodolibý moralizující karatel. Samozřejmě jsme měli na problém upozornit, ale jeho řešení jsme měli nechat sociálním demokratům. Když se konflikt mezi KDU-ČSL a ČSSD vyhrotil, připojili jsme se ve sněmovně k opoziční ODS, přestože jsme byli členy koaliční vlády. V této vládě jsme pak bohorovně zůstávali, a to i když ČSSD začala otevřeně prohlašovat, že své záměry bude prosazovat i proti naší vůli a pomocí KSČM.

Tento přízemní pragmatismus vyvrcholil po volbách v r. 2006 při jednání se sociálními demokraty o menšinové vládě tolerované komunisty. A to je třetí z událostí, kterou chci připomenout. Ta, jak známo, vyvolala ostrou reakci členské základny pro do očí bijící rozpor s našimi předvolebními sliby a křesťanskodemokratickou politikou jako takovou. Naši členové dali jasně najevo, že manévrování stranické reprezentace musí i ve vypjatě kritických situacích v prvé řadě respektovat základní hodnoty a ideová východiska strany.

Po brněnském sjezdu

Sjezd se sešel 9. prosince 2006 v Brně a zvolil nové předsednictvo strany. Nezměnilo se složení Celostátního výboru ani Celostátní konference. Složení poslaneckého a senátního klubu bylo dáno výsledkem voleb v r. 2006. Tuto situaci jsem po svém zvolení předsedou strany samozřejmě přijal jako danou. Tehdy na sjezdu jsem prohlásil, že chyby, které se v předvolebním a předsjezdovém období staly, nemají stranu rozdělovat a vyzval jsem ke spolupráci všechny, kteří chtějí i nadále pro stranu pracovat. V duchu tohoto slibu jsem postupoval při sestavování nové vlády i při všech dalších jednáních. Při nominaci na vládní i parlamentní funkce jsem byl ke svým oponentům vstřícnější než ke svým příznivcům. Nemohu bohužel říci, že jsem se později vždycky setkával s podobným postojem i u nich.

Přes toto vstřícnost se mně nepodařilo vedení strany vnitřně sjednotit a postoj veřejnosti ke KDU-ČSL zlepšit. Přispěla k tomu i nepravdivá obvinění, která mne měla donutit k odchodu z politiky. Tuto hru jsem odmítl. I když jsem pak musel čelit nátlaku médií a útokům založeným na polopravdách a spekulacích, které vycházely z protiprávních úniků informací z vyšetřovacího spisu, jsem přesvědčen, že mé odmítnutí bylo správné. Bohužel, až tento týden poukázalo Vrchní státní zastupitelství na procesní nedostatky v postupu policie a státních zastupitelství v Přerově a v Ostravě. Přiznám se tu, že k mému postoji mne hlavně zpočátku inspirovala také jedna věta z projevu Jana Kasala na brněnském sjezdu. Pronesl ji při své emotivní obhajobě Miroslava Kalouska a zněla takto: „A nemylme se, přátelé, kdyby byl lídrem někdo jiný než Kalousek, tak by tato nepřátelská kampaň proběhla jinak, ale neméně nákladně a neméně intenzivně a s nemenšími škodami“ (konec citátu). Po zvolení do čela strany jsem tak brutální kampaň proti sobě neočekával. Ale když se rozjela, tak jsem si na tuto větu vzpomněl. Bohužel i to je velká politika. Současné klima v naší společnosti poskytuje široký prostor k útokům, leč mnohem menší prostor k obraně. Je samozřejmě pravda, že jsem se jim – zejména zpočátku - bránil poněkud ledabyle a tudíž i nepřesvědčivě. Nějakou dobu mi bohužel trvalo, než jsem pochopil, že i když jsem nevinný, musím se na jednu každou odpověď daleko důkladněji připravovat. Možná to znáte i z vlastní zkušenosti: nejhůře se člověk obhajuje, když je obviněn z něčeho, co nikdy neudělal.

Po více než roce vyšetřování skončilo obvinění z přijetí úplatku závěrem, že skutek, z něhož jsem byl obviněn, se nestal. A řada dalších anonymních podání, která se více než rok šetřila, byla odložena. Škody, které při tom utrpěla naše strana, však určitě nepadají jenom na mou hlavu. Přispěli k nim také ti, kteří svými reakcemi, někdy bohužel i záměrně, k mému zpochybnění přispívali. O svých chybách jsem už hovořil a chci je nejen uznat, ale se za ně i vám všem omluvit. A také chci při této příležitosti poděkovat všem, kdo zůstali klidnou silou a ani v kritických situacích mně nepřestali věřit a vyjadřovat mně podporu. Mrzí mě samozřejmě, že tato vykonstruovaná kauza tak dlouho zaměstnávala nejen mne, ale i orgány strany, že značně zúžila prostor pro diskusi uvnitř strany o důležitých otázkách jak celostátní, tak i mezinárodní politiky. I když jsem se tomu ze všech sil bránil, byl jsem mnohdy příliš plný toho, co se dělo kolem mne. Díky této trpké zkušenosti jsem ale přesvědčen, že jako vládní strana musíme udělat všechno proto, aby napříště nemohl být takovému příkoří v naší zemi nikdo vystavován.

Proč nejsme jednotní

Druhou příčinou nespokojenosti s naší současnou situací jsou, jak už jsem řekl, naše vnitřní rozpory a z nich pramenící nejednota. Na všech předsjezdových schůzích a konferencích, které jsem navštívil, se o ní hodně mluvilo. Většinou jako o největším problému, který máme.

Moje kauza určitě stranu nesjednocovala. Trvám ale na tom, že nebyla a není prvotní ani hlavní příčinou jejího rozdělení a naší současné nejednoty. Z událostí, které jsem připomněl v úvodu, a nejen z nich je zřejmé, že chyby a ústup od ideových zásad a principů se v naší straně projevoval už mnohem dříve. Důsledky, které tyto události přinesly, bohužel většinou nevedly k ochotě uznat chyby a omyly, oprostit se od nich a napravit je. To je příčina stavu, kdy velmi obtížně hledáme cestu k dohodám, ke společným postojům a ke spolupráci.

Ptáme se, proč nejsme jednotní. To je samozřejmě otázka pro jednoho každého z nás. Zřejmě proto, že nejsme jednoty schopni. Máme za sebou několik prohraných bitev. V každé bitvě bývají padlí, zůstává hodně zraněných a zklamaných. Těch, kteří ztrácejí důvěru i sebedůvěru přibývá, každá další i malá prohra přidává na pesimismu, chuť jít dál se snižuje, přibývá sporů, kdo to zavinil a kdo musí „z hrušky dolů“. Přibývá i těch, kteří stále hledají, koho by na tu hrušku honem vystrčili nebo kdo na ni sám vyleze.

Sestry a bratři,

během šesti let jsme stačili čtyřikrát vyměnit předsedu strany. Každou novou volbu provází bláhové očekávání, že konečně najdeme charismatického předsedu, který bude mít ve všem jasno a pevnou rukou povede stranu k volebním úspěchům a k „lepším zítřkům“. Opakovaná snaha naplnit tato nerealistická očekávání vedla jen k všeobecné deziluzi a vyvolala dva mimořádné volební sjezdy. Když jsem se před rokem a půl přijal kandidaturu na předsedu, měl jsem pocit, že už těch našich prohraných bitev bylo dost. I to byl jeden z důvodů, který mě v minulém roce nutil, abych vydržel a neodcházel, a proč jsem po svém zvolení opravdu nechtěl žádné další „exkomunikační ztráty“.

Šrámů a vnitřních zranění je mezi námi dost, vzájemná nedůvěra je velká. Proto není naše situace dobrá. Roste ochota přistupovat na rychlá až zkratkovitá řešení a oslabovat roli volených orgánů strany. Z diskusí a hlavně z rozhodování o nejzávažnějších politických tématech fakticky zcela vypadla Celostátní konference, přestože jde o orgán s nejvyšší pravomocí mezi sjezdy. Převládají snahy projednávat tato témata jen v klubech poslanců a senátorů nebo jenom v Celostátním výboru, kde jsou v menšině volení zástupci strany nepodléhající poslanecké a senátorské optice. Ministři, poslanci a senátoři na zasedáních Celostátní konference často chybí. Za této situace není divu, že na ni mnozí delegáti přestávají jezdit. Tato praxe musí skončit.

Popsaný stav se zvlášť zřetelně ukázal při volbě presidenta. Celostátní výbor a kluby nejprve loni v září odmítly jednomyslné doporučení předsednictva, aby KDU-ČSL jako svého kandidáta navrhla předsedu ČAV profesora Václava Pačese. Byl to návrh, který byl přijatelný jak pro Stranu zelených, tak pro Sociální demokraty. Kandidáty pro první volbu presidenta se pak stali jen profesoři Václav Klaus a Jan Švejnar. Přestože na prosincové Celostátní konferenci nezískal žádný z nich většinovou podporu a volitelům byla ponechána volnost v rozhodování, Celostátní výbor, v němž mají převahu příznivci současného prezidenta, tento výsledek zvrátil a doporučil na svém lednovém zasedání, aby naši poslanci a senátoři volili Václava Klause. Necitlivý a jednostranný přístup CV a klubů k volbě presidenta vyvolal vlnu kritiky jak mezi členy, tak mezi voliči a příznivci KDU-ČSL, odmítly ho i celé organizace. Bylo přece zjevné, že větší část členské základny by Václava Klause nevolila.

Budoucnost je v týmové spolupráci a ve věrnosti křesťanskodemokratické politice

Sestry a bratři,

to jediné, čím teď můžeme straně pomoci a čím můžeme zlepšit její postavení na naší politické scéně, je poctivá týmová práce. Řečí na toto téma už bylo dost. Je nejvyšší čas, abychom tuto skutečnost vzali konečně na vědomí a začali se podle toho chovat. Žádný předseda se bez podpory soudržného a dobře spolupracujícího týmu neobejde. Takového týmu, ve kterém „každý mluví s každým“ a nehraje přednostně sám za sebe. Neobejde se samozřejmě ani bez komunikace s aktivní členskou základnou. Vždyť právě ona se až dosud v krizových situacích osvědčila jako nejspolehlivější strážce lidoveckých tradic.

Základem týmové práce je respekt a vzájemná důvěra. Není možné, aby některý člen vedení přehlížel nebo dokonce urážel jiné. Není možné, abychom spolu ve vedení strany komunikovali méně než s koaličními partnery. Není možné, aby představitel strany, který se svým názorem neuspěje, veřejně tvrdil, že KDU-ČSL neví, co chce. Není možné, aby předseda senátorů vykazoval ze společného zasedání klubů sjezdem zvolené místopředsedy strany.

Josef Lux věnoval mimořádné úsilí tomu, aby křesťanskodemokratická politika byla i v naší zemi uznána jako svébytný politický proud. Určitě to nedělal proto, aby tím ospravedlnil existenci strany, které zrovna on stál v čele. Byl přesvědčen, že naše země potřebuje reálnou alternativu vůči politice liberální či neoliberální a právě tak vůči politice sociálně demokratické, zejména vůči té, která chce spoléhat na spolupráci s komunisty. Věděl, že KDU-ČSL je tu proto, aby takovou alternativu na stále více se polarizující politické scéně našim občanům nabízela. Stojíme tedy před otázkou: Nabízeli jsme v minulých letech takovou alternativu?

Jsem přesvědčen, že i v tomto ohledu jsme svému poslání zůstali až příliš mnoho dlužni. Měli jsme cílevědomě stavět na vlastních, před jedenácti lety docela zřetelně definovaných základech křesťanskodemokratické politiky. Místo toho jsme znovu a znovu vedli vnitrostranické spory o tom, zda máme být více doprava či doleva, co je teď pravicové a co levicové, ke komu v tuto chvíli máme blíž a ke komu dál nebo kdo chce kam stranu zítra „zatáhnout“. Byly to spory malicherné, nesebevědomé, sugerující naši odvozenost.

Měli jsme nabízet politiku otevřenou, která nepodléhá ideologickému vnímání světa a uznává, že politická sféra je sférou vyjednávání, kompromisu a respektu k právům druhých. Místo toho jsme dělali politiku poplatnou osobním a skupinovým zájmům těch, kteří v tom umí chodit a vždycky vědí, jak se postarat o své lidi a jak si udržet jejich přízeň. Když tato v zásadě odpovědná a pochopitelná starost zastíní starosti o veřejné dobro, zbude z politické strany už jenom něco jako personální agentura. Vytratí se její podstata i důvod existence.

S velkým zaujetím a velkým nasazením připravujeme pro každé volby volební programy, ve kterých vysvětlujeme, kde vidíme problémy a slabá místa a co chceme změnit. Po volbách s tradičním ziskem 6 nebo 7 % pak většinou konstatujeme, že bohužel o výsledku voleb zase rozhodovala média a že programy nezabírají, protože je lidé vlastně vůbec nečtou. Nečtou je a číst nebudou, nebudou-li věřit, že to, co se v nich slibuje, budeme v rámci koaličních možností také plnit. A když to nebude možné, že půjdeme od toho. Rozhodnutí „jít od toho“ je někdy nejpřesvědčivější, i když nákladný důkaz, že někdo něco myslí v politice vážně. K ničemu takovému dnes nevyzývám, to se jen v duchu vracím k situacím, kdy jsme tak měli učinit.

Budeme-li ke navíc ještě zpochybňovat sami sebe, nedivme se, že nám lidé nevěří. Proto opakuji: pokud chceme uspět, musíme my všichni, které jste si zvolili do čela, společně, poctivě a bez postranních úmyslů hledat cestu k obnovení důvěryhodnosti a politické přesvědčivosti naší strany. To je první a zásadní podmínka, kterou musíme splnit. Času, který na to máme, je proklatě málo. Krajské a senátní volby jsou za dveřmi.

Tím se dostávám k druhé části svého vystoupení – k úvahám o tom, jak dál a uvedu ji dalším citátem:

„Jedna věc vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti.“

G.K.Chesterton

Petr Pithart nám dnes k programovému přemýšlení předkládá příspěvek s názvem „Kdo jsme my, křesťanští demokraté“. Je moc pěkný. Jenom nevím, jsme-li ho schopni číst bez červenání. Přesto si myslím, že se k němu musíme přihlásit, přiřadit ho k dokumentům, o něž máme a chceme opírat svou identitu.

Proto chci na jeho příspěvek navázat. O neplodnosti pravolevých diskusí jsem se už zmínil. Křesťanskodemokratická politika musí skutečně nabídnout občanům víc než jakýsi neslaný nemastný kompromis mezi liberální a sociální demokracií. Smyslem a cílem křesťanskodemokratické politiky je společné dobro chápané jako růst široce pojaté kvality lidského života. Ta se nedá měřit pouze ekonomickými parametry. Není dána růstem spotřeby a HDP ani tím, co si člověk může koupit a kolik utrácet. Společné dobro a kvalita života není zkrátka totéž, co sociálně ekonomický blahobyt. Vždy je třeba pečlivě rozlišovat cíle a nástroje. Důraz na hodnoty, které nás podle trojúhelníkového modelu ve zmíněném příspěvku vzdalují od základny spojující jeho pravý a levý vrchol, neznamená, že témata a postoje zajímající pravici nebo levici nebereme vážně nebo dokonce, že se od nich chceme distancovat. Posun vzhůru nad pravolevou základnu tohoto trojúhelníku znamená především to, že je chceme vnímat z určitého hodnotového nadhledu, tedy – jak Masaryk říká - „sub specie aeternitatis“ – „z pohledu věčnosti“. Hmotný blahobyt bez jakéhokoli transcendentního cíle, který by tomu, co člověk dělá a čím žije, dával nějaký vyšší smysl, ke štěstí a k naplnění života nestačí. Věčnost je možná pro někoho příliš daleko a vysoko. Někdy stačí, když člověk dokáže vidět své každodenní usilování ve srozumitelných souvislostech. Jako tvor společenský potřebuje vždy alespoň sdílet smysl toho, co dělá, s jinými. Znamená to ovšem sdílet i pocity ohrožení a obavy. Prostě nežít na ostrově.

Důvěra – klíčové slovo naší budoucí politiky

Kdybych měl hledat společného jmenovatele pro politiku, kterou bychom měli našim občanům nabízet, řekl bych, že tímto jmenovatelem musí být budování společnosti důvěry.

Tam kde důvěra chybí, nemůže nic dobře a efektivně fungovat. Ani s pomocí přebujelého bezpečnostního aparátu a předimenzované právní regulace. Na druhé straně důvěra může růst jenom v takové společnosti, kde všechny demokratické instituce fungují tak, jak mají, kde vládne nejen právo, ale také morálka, a to ve všech oblastech lidského života. Roste-li ve společnosti důvěra, roste brzy i prosperita. Ekonomové o této skutečnosti dnes už zcela otevřeně a přesvědčivě mluví. Mluví o sociálním kapitálu jako o tom, bez čeho se onen klasický kapitál neobejde, leda za cenu dramaticky se zvyšujících nákladů. Silný sociální kapitál důvěry přispívá například k blahobytu Finska právě tak, jako jeho neexistence ubírá z možného bohatství jižní Itálie.

A jak je tomu u nás? V družné jednotě s ostatními politickými stranami jsme bohužel po letech společného úsilí dosáhli toho, že důvěra k většině politiků i k demokratickým institucím je dlouhodobě velmi nízká a dále klesá.

Míra ochoty důvěřovat závisí na zkušenostech z mezilidských vztahů, které člověk získává především v rodině. Proto je podpora rodiny tak mimořádně důležitá. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Rodina je elementárním základem demokratické společnosti, bez něhož se celá společnost a její politická stavba hroutí. Úkolem prozíravé politiky je, aby pro důvěryhodné působení všech institucí vytvářela potřebné společenské, právní i ekonomické podmínky.

Zvláštně významnou roli v otázkách důvěry hrají média. Přesto, že i ona, stejně jako politika, podléhají různým zájmovým skupinám a mocenským vlivům, těší se poměrně vysoké důvěře. K vytváření společnosti důvěry bohužel většinou nepřispívají. Zdůrazňováním hrozeb, negativních trendů, nedostatkem objektivity a snahou za každou cenu zaujmout důvěru spíše oslabují. Straší, aby mohla konejšit, a konejší, aby mohla strašit.

Skutečnost, že média hrají v politice takovouto významnou roli a že ji do značné míry ovlivňují, samozřejmě nezměníme a musíme s tím počítat. Musíme se ale naučit lépe s nimi pracovat a také lépe čelit některým důsledkům jejich působení. Měli bychom se už u dětí umět postarat o to, čemu se říká mediální gramotnost. To znamená, že umíme nejen číst, ale přečtené či zhlédnuté i vyhodnotit, prověřit a zařadit. Jinak bude napříště politika čím dále tím závislejší na milosti či nemilosti nejmasovějších sdělovacích prostředků.

Jakou stranu chceme

Situace v KDU-ČSL tak, jak jsem ji v tomto projevu popsal, není obrazem, který jsem si o ní vytvořil jen já. Z diskusí při mnoha setkáních a schůzích, kterých jsem se zúčastnil, vím, že ji stejně vidí i většina naších členů a příznivců. Od nich jsem také mnohokrát slyšel, jakou stranu chtějí:

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla vždycky samostatnou a svébytnou politickou stranou. Úvahy o splynutí s jinými politickými subjekty odmítají jako projev nedostatku sebedůvěry i víry v poslání a smysl křesťanskodemokratické politiky. Nechtějí se na svět dívat žádným jednobarevným sklem. Ani rudým, ani modrým, ani zeleným, ani oranžovým. Chtějí ho vidět právě tak barevný, jaký ve skutečnosti je.

 Přejí si, aby KDU-ČSL byla v České republice reprezentantem křesťanskodemokratické politiky nabízející občanům trvalou alternativu k politice liberální i sociálně demokratické.

 Trvají na tom, aby KDU-ČSL zůstala stranou nekonfesní, otevřenou pro všechny, kdo berou vážně hodnoty dané světu křesťanskou civilizací a cítí odpovědnost za jeho osud. Nechtějí, aby se z víry a náboženství stala povinnost. Respektují práva a svobodu druhých. Ví, že tu nejsme proto, abychom morálku kázali, ale abychom ji žili.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla vždy stranou, která hájí základní princip demokracie, podle něhož je svoboda každého člověka neodmyslitelně spojena s odpovědností za vlastní rozhodnutí a činy.

 Požadují, aby KDU-ČSL byla stranou bojující proti všem totalitním praktikám. Chtějí, aby byla stranou, která svoji politiku nestaví na ideologii prosazující jediný cíl, kterému je třeba všechno ostatní podřídit. Jsou přesvědčeni, že politika je založena na vyjednávání, kompromisu a spolupráci, a proto se do ní musí vrátit slušnost a poctivost.

 Očekávají, že KDU-ČSL bude stranou, která dodržuje a ctí zásady vnitrostranické demokracie. Pluralitu názorů považují za nástroj pro hledání optimálních řešení. Zásadně odmítají takovou pseudopluralitu, která stranu z mocenských pohnutek rozděluje.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla stranou lidovou, aby smyslem a cílem její politiky nebylo prosazování zájmů mocenských skupin, ale práce pro společné dobro. Za významný zdroj inspirace a motivace pro takovou politiku považují křesťanské sociální učení.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla stranou důvěryhodnou. Chtějí, aby byla stranou, jejíž slovo platí!

Často si stěžujeme, že nám ubývá členů. Jenom za první dva měsíce letošního roku, evidentně v reakci na volbu presidenta, jich odešlo více než osm set. Někdy to omlouváme tím, že máme velký přirozený úbytek způsobený vysokým věkovým průměrem naší členské základny. Mnozí členové nás opouštějí především proto, že už příliš dlouho nejsme takovou stranou, jakou chtějí, a oni nevidí možnost, jak ji změnit. Úbytek členů bohužel zpravidla signalizuje i úbytek voličů.

Naši voliči – střední vrstva

Chceme-li občanům nabízet křesťanskodemokratickou politiku, musíme se samozřejmě ptát, zda o ni v naší společnosti někdo stojí. Víme, že naši stranu zatím volí prakticky jen křesťané, a to jen menší část z nich. Minulé volby do Poslanecké sněmovny ukázaly, že přihláškou k pravici své postavení nezlepšíme. Co tedy charakterizuje naše voliče – ty současné i ty možné budoucí?

Nejobecněji řečeno, jsou to lidé, kteří většinou sami sebe považují za příslušníky střední společenské vrstvy, i když objektivně patří k té chudší části společnosti. Mají totiž jiný žebříček hodnot než je běžné.

Jsou to lidé, kterým není lhostejný stav a budoucnost světa, ve kterém žijí. Jsou to ti, pro jejichž postoj k životu a z něho vyplývající životní styl je typický respekt k tradici, zodpovědná umírněnost ve spotřebě, rozvaha v hospodaření a nakládání s penězi nebo starost o životní prostředí chápaná ne jako „zelená“ ideologie, ale jako zájem řádného hospodáře.

Jsou to lidé, kteří ví, že dobrý život dělají především dobré mezilidské vztahy. Proto zakládají funkční rodiny jako společenství důvěry, lásky a skutečný domov pro děti. Jim věnují podstatnou část svých životních sil, posílají je studovat i za cenu obětí a přinášejí tak ten nejcennější a nenahraditelný vklad do budoucnosti této země.

Jsou to ti, kteří navzdory nejrůznějším nesnázím a zklamáním neztratili odvahu přijmout rizika spojená s drobným a středním podnikáním a nést je nejen v zájmu vlastním, ale i v zájmu naší společné prosperity.

Jsou to pracovníci a zaměstnanci nejrůznějších oborů a služeb, kteří často bez odpovídajícího společenského a finančního ohodnocení pracují s velkým nasazením a usilují o růst společenské prestiže své profese.

Jsou to ti, kteří svými aktivitami rozvíjejí instituce občanské společnosti a pomáhají řešit věci a problémy, na něž jednotliví občané, rodiny a často ani stát nestačí.

A jsou to samozřejmě také ti, kteří ani ve svém stáří neztrácejí zájem o to, co se kolem nich děje, a mohou být, přinejmenším pro své blízké, zdrojem moudrosti pramenící z jejich životních zkušeností.

Pokud se vám, sestry a bratři, zdá toto vymezení okruhu našich potenciálních voličů příliš široké, je to jen dobře. Lidé s pozitivním přístupem k životu jsou určitě všude. Jde opravdu „jenom“ o to, abychom k nim našli cestu a oni viděli, že to myslíme doopravdy a že na to máme.

Musíme udělat všechno pro to, aby KDU-ČSL byla dostatečně silná. Nebude-li mít standardně alespoň dvacet poslanců v Poslanecké sněmovně, nebudou v ČR dostatečně silné a funkční ani vládní koalice. Je tedy v zájmu nejen KDU-ČSL, ale i naší země, aby se naše strana po posledním volebním propadu vrátila alespoň na svoji předchozí úroveň. K tomu musíme napřít všechny síly. Začít musíme slušností, věrohodností a obětavostí. Konec intrik a sledování osobních zájmů! Pokud toho nebudeme schopni, musí dojít ke střídání stráží.

Sestry a bratři,

jsme už téměř v polovině volebního období. Dovolte mně, abych se zastavil u některých důležitých témat současné politiky.

Na začátku dubna jsem se po pěti měsících vrátil do vlády a na Ministerstvo pro místní rozvoj. V loňském roce se nám, přes zpoždění vzniklé dlouhým sestavováním koaliční vlády, podařilo včas uzavřít všechna klíčová jednání o evropských fondech. Další působení MMR v této oblasti bude zaměřeno především na koordinaci vyjednaných programů a na jejich monitorování. Hlavními tématy v náplni práce ministerstva zůstávají otázky regionálního rozvoje a bydlení. Co nejdříve chceme také dokončit návrh velké novely stavebního zákona.

Vloni byla schválena opatření první etapy reformy veřejných financí. Začátek letošního roku, kdy tato opatření začala platit, poznamenaly některé vnější vlivy, které se v souhrnu projevily růstem cen a inflace. Proto jsme našim koaličním partnerům navrhli, abychom vyhodnotili sociální dopady provedených reformních kroků. Pokud se prokáže, že existují skupiny občanů, na které reforma dopadá příliš tvrdě, musíme hledat cestu, jak ji upravit. Hodně se diskutuje o smyslu a důsledcích regulačních poplatků ve zdravotnictví. K jejich posouzení by mělo dojít v příštím měsíci.

Na první etapu reformy navazuje letos její druhá fáze. Připravují se další změny ve zdravotnictví, v daňové politice a v důchodovém systému. Nejvíc diskusí a sporů zatím vyvolaly reformní návrhy věcných záměrů zákonů, které předložilo Ministerstvo zdravotnictví. Vytvořili jsme expertní skupinu, která hledala možnosti, jak sporné body vyřešit. Jednali jsme o nich s koaličními partnery na tzv. K9, což je orgán, v němž každou stranu reprezentuje předseda a dva další zástupci. Nakonec jsme souhlasili s tím, aby Ministerstvo zdravotnictví připravilo paragrafovaná znění předložených návrhů. Z nich bude jasnější např. i to, jak by měly fungovat zdravotní pojišťovny po transformaci na akciové společnosti. Nadále trváme na tom, aby se zdravotní pojišťovny neprodávaly a aby prostředky vybrané v rámci povinného zdravotní pojištění nepřecházely do jejich majetku, ale zůstaly trvale pod kontrolou státu. V rámci veřejného zdravotního pojištění musí být zachována Ústavou garantovaná solidarita zajišťující každému pojištěnci stejný nárok na zdravotní péči podle jasně definovaných standardů. Chceme, aby se universitní nemocnice staly neziskovými organizacemi podle nově připravovaného zákona. Převod na akciovou společnost by byl přípustný jen za předpokladu, že si to universita přeje a že vytvořená akciová společnost nebude prodána.

Při chystaných úpravách daní fyzických osob budeme prosazovat takové změny, které

zajistí sociální spravedlnost pro rodiny s dětmi. Sociální spravedlnost je téma, kterému jsme pro jeho důležitost věnovali jednu z našich předsjezdových programových konferencí. Chceme, aby daňová politika odpovídajícím způsobem reagovala na skutečnost, že rodina s průměrným příjmem a se dvěma dětmi vynakládá na jejich výchovu téměř 50% rodinného rozpočtu. V r. 2003 dosáhla čistá peněžní vydání na výchovu a výživu jednoho dítěte v průměru 6352 Kč. Novější neoficiální údaje se od této částky podstatně neliší. Částka, kterou na jedno dítě odepisuje daňový poplatník v letošním roce, ale činí pouze 890 Kč měsíčně a v příštím roce by se měla dokonce snížit na 850 Kč měsíčně. S přídavkem na dítě v hodnotě 600 Kč, který ovšem není pro všechny, to dělá 1450 Kč. Myslíte si, že daňový odpočet ve výši necelé jedné čtvrtiny investovaných nákladů odpovídá tvrzení, že výchova dětí je tou nejhodnotnější investicí do naší budoucnosti? Jak by to vypadalo, kdybychom takto zkrátka drželi investující podnikatele? Možná bychom se ještě dnes živili kořínky a lesními plody. Je obrovským štěstím, že dítě není pro rodinu pouze hodnotnou investicí, ale vpravdě nedocenitelným darem. Nicméně právě proto musíme rodinám postupně vytvořit takové podmínky, aby rozhodování, zda mít či nemít dítě nebylo pro mnohé zároveň rozhodováním, zda být či nebýt chudý. Začít s tím musíme už dnes.

Ocenit rodiče za výchovu dětí chceme také v rámci důchodové reformy. Možností je několik. Od snížení pojistné sazby důchodového pojištění pro rodiče vychovávající děti po převod určitého procenta pojistného odváděného plátcem ve prospěch vlastních rodičů – důchodců.

KDU-ČSL jako vládní stranu čeká v posjezdovém období pochopitelně řada úkolů a s nimi spojených rozhodnutí. Kromě témat, která jsem právě zmínil a jež patří mezi naše dlouhodobé priority, půjde také o naše mezinárodní závazky a zájmy. Mám na mysli zejména naši přípravu na české předsednictví EU, Lisabonskou smlouvu, problém Kosova či zapojení naší země do systému globální protiraketové obrany vybudováním radaru na našem území. K většině z nich už vedení strany svá stanoviska vyjádřilo. Chtěl bych, aby je podpořil i tento sjezd. Předsednictvo k tomuto účelu připravilo příslušné návrhy usnesení. Ratifikaci Lisabonské smlouvy považujeme za nezbytný krok k posílení sounáležitosti a spolupráce členských států EU. Jsme velmi zdrženliví v ochotě uznat nezávislost Kosova, a to nejen z důvodů historických, ale také proto, že nám chybí garance plného výkonu státní suverenity kosovskou vládou, zejména pokud jde o zajištění lidských práv, včetně ochrany práv národnostních menšin. Bukurešťský summit NATO odstranil pochybnosti o začlenění amerického radaru na našem území do systému protiraketové obrany NATO. Výstavba radaru po vyjasnění řádně dojednané bilaterální smlouvy mezi ČR a USA má tedy naši podporu.

I když je příprava programů a kampaně pro krajské volby v prvé řadě úkolem našich krajských organizací, musí být zajištěna i jejich plná podpora z centrální úrovně. Budeme prosazovat, aby krajské nemocnice zůstaly plně pod kontrolou krajů. Zachování regionální veřejné dopravy zajistíme podporou zákona o veřejné dopravě. Nepřipustíme, aby v souvislosti s chystanou novelou zákona o odpadech docházelo k dalšímu zvyšování finančního zatížení obcí a občanů.

Postoje a záměry naší politiky k dalším programovým otázkám, k sociální spravedlnosti, ke kultuře, vzdělání, životu v bezpečí a ke střednědobým programovým prioritám a cílům politiky KDU-ČSL jsou podrobně rozpracovány v samostatných sjezdových materiálech. Budeme je projednávat v další části našeho zasedání. Jsme tady proto, abychom o nich diskutovali.

Sestry a bratři,

na brněnském sjezdu, kde jste mne zvolili předsedou, jsem se ve svém vystoupení záměrně vyhnul jakémukoli hodnocení a posuzování předchozích etap a událostí v životě naší strany. I když jsem byl už tehdy přesvědčen, že poctivé ohlédnutí zpět nutně potřebujeme, v tehdejší vypjaté, emocemi poznamenané atmosféře bychom zcela jistě k žádnému objektivnímu závěru nedošli. Dnes, s více než ročním odstupem a s novými zkušenostmi, jsem se o to pokusil a taky jsem vyznačil cestu, kudy máme jít dál.

Mám před sebou obraz strany, která si dokáže získat důvěru veřejnosti. Je to strana, jejíž politici jsou známi svou neúplatností. To říkám s čistým svědomím, rozhodně a s velkou vážností, i když vím, že na mě budou někteří novináři ukazovat jako na příklad troufalé drzosti. Je to obraz strany, která se nebojí přicházet s odvážnými, nekonvečními řešeními.

Pro to, aby se tento obraz stal skutečností, jsou rozhodující tři věci:

 Týmová spolupráce, konec intrik a preferencí vlastních nebo skupinových zájmů.

 Důraz na vnitrostranickou demokracii spojený s kvalitativně vyšší úrovní naší vzájemné komunikace

 Přeměna Ústřední kanceláře na funkčně i odborně kvalifikované stranické zázemí

Sestry a bratři,

situace, do které jsme se dostali především ve svých vzájemných vztazích, je pro nás vážným varováním. Ještě v minulém roce jsme uvažovali o tom, zda by se tato situace neměla na dnešním sjezdu řešit volbami. Jestliže jsme přesto nakonec od těchto úvah upustili, bylo to jen proto, že věříme jasné nasměrování tímto sjezdem a ve vůli většiny z nás dosáhnout společně úspěchu v podzimních volbách. Chci zde ale jasně říci, že pokud někdo nebude náš program respektovat, pak bez ohledu na to, jakou funkci zastává, bude z ní muset odejít.

Vidím naši situaci optimisticky. Počínaje konáním konference o sociální spravedlnosti v lednu t.r. jsme se začali zabývat tím, čím máme: problémy lidí. Pokračujeme debatou o zdravotnictví a určujeme její kurz. Rozbíhají se i další aktivity, které ukazují, že máme co říct české veřejnosti a že víme, jak věci uskutečnit. Kdo nevěří na budoucnost KDU-ČSL, ať se jde věnovat něčemu jinému. Jsem si jistý, že pokud se vrátíme ke skutečné křesťanskodemokratické politice a znovu se společně s odvahou postavíme na vlastní nohy, pak všechny současné potíže překonáme a naše důvěra ve společnosti přirozeně poroste. Věřím, že v této společnosti máme klíčové poslání. Je na nás, abychom mu dostáli. Dovolte mně, abych zakončil ještě jednou myšlenkou z pera pana Chestertona:

„Nikdy nelze bojovat na vítězné straně; nejdříve musíme za něco bojovat, a teprve potom zjistíme, která strana zvítězila.“

G.K. Chesterton

Děkuji Vám za pozornost a trpělivost

Jiří Čunek

S velkým zaujetím a velkým nasazením připravujeme pro každé volby volební programy, ve kterých vysvětlujeme, kde vidíme problémy a slabá místa a co chceme změnit. Po volbách s tradičním ziskem 6 nebo 7 % pak většinou konstatujeme, že bohužel o výsledku voleb zase rozhodovala média a že programy nezabírají, protože je lidé vlastně vůbec nečtou. Nečtou je a číst nebudou, nebudou-li věřit, že to, co se v nich slibuje, budeme v rámci koaličních možností také plnit. A když to nebude možné, že půjdeme od toho. Rozhodnutí „jít od toho“ je někdy nejpřesvědčivější, i když nákladný důkaz, že někdo něco myslí v politice vážně. K ničemu takovému dnes nevyzývám, to se jen v duchu vracím k situacím, kdy jsme tak měli učinit.

Budeme-li ke navíc ještě zpochybňovat sami sebe, nedivme se, že nám lidé nevěří. Proto opakuji: pokud chceme uspět, musíme my všichni, které jste si zvolili do čela, společně, poctivě a bez postranních úmyslů hledat cestu k obnovení důvěryhodnosti a politické přesvědčivosti naší strany. To je první a zásadní podmínka, kterou musíme splnit. Času, který na to máme, je proklatě málo. Krajské a senátní volby jsou za dveřmi.

Tím se dostávám k druhé části svého vystoupení – k úvahám o tom, jak dál a uvedu ji dalším citátem:

„Jedna věc vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti.“

G.K.Chesterton

Petr Pithart nám dnes k programovému přemýšlení předkládá příspěvek s názvem „Kdo jsme my, křesťanští demokraté“. Je moc pěkný. Jenom nevím, jsme-li ho schopni číst bez červenání. Přesto si myslím, že se k němu musíme přihlásit, přiřadit ho k dokumentům, o něž máme a chceme opírat svou identitu.

Proto chci na jeho příspěvek navázat. O neplodnosti pravolevých diskusí jsem se už zmínil. Křesťanskodemokratická politika musí skutečně nabídnout občanům víc než jakýsi neslaný nemastný kompromis mezi liberální a sociální demokracií. Smyslem a cílem křesťanskodemokratické politiky je společné dobro chápané jako růst široce pojaté kvality lidského života. Ta se nedá měřit pouze ekonomickými parametry. Není dána růstem spotřeby a HDP ani tím, co si člověk může koupit a kolik utrácet. Společné dobro a kvalita života není zkrátka totéž, co sociálně ekonomický blahobyt. Vždy je třeba pečlivě rozlišovat cíle a nástroje. Důraz na hodnoty, které nás podle trojúhelníkového modelu ve zmíněném příspěvku vzdalují od základny spojující jeho pravý a levý vrchol, neznamená, že témata a postoje zajímající pravici nebo levici nebereme vážně nebo dokonce, že se od nich chceme distancovat. Posun vzhůru nad pravolevou základnu tohoto trojúhelníku znamená především to, že je chceme vnímat z určitého hodnotového nadhledu, tedy – jak Masaryk říká - „sub specie aeternitatis“ – „z pohledu věčnosti“. Hmotný blahobyt bez jakéhokoli transcendentního cíle, který by tomu, co člověk dělá a čím žije, dával nějaký vyšší smysl, ke štěstí a k naplnění života nestačí. Věčnost je možná pro někoho příliš daleko a vysoko. Někdy stačí, když člověk dokáže vidět své každodenní usilování ve srozumitelných souvislostech. Jako tvor společenský potřebuje vždy alespoň sdílet smysl toho, co dělá, s jinými. Znamená to ovšem sdílet i pocity ohrožení a obavy. Prostě nežít na ostrově.

Důvěra – klíčové slovo naší budoucí politiky

Kdybych měl hledat společného jmenovatele pro politiku, kterou bychom měli našim občanům nabízet, řekl bych, že tímto jmenovatelem musí být budování společnosti důvěry.

Tam kde důvěra chybí, nemůže nic dobře a efektivně fungovat. Ani s pomocí přebujelého bezpečnostního aparátu a předimenzované právní regulace. Na druhé straně důvěra může růst jenom v takové společnosti, kde všechny demokratické instituce fungují tak, jak mají, kde vládne nejen právo, ale také morálka, a to ve všech oblastech lidského života. Roste-li ve společnosti důvěra, roste brzy i prosperita. Ekonomové o této skutečnosti dnes už zcela otevřeně a přesvědčivě mluví. Mluví o sociálním kapitálu jako o tom, bez čeho se onen klasický kapitál neobejde, leda za cenu dramaticky se zvyšujících nákladů. Silný sociální kapitál důvěry přispívá například k blahobytu Finska právě tak, jako jeho neexistence ubírá z možného bohatství jižní Itálie.

A jak je tomu u nás? V družné jednotě s ostatními politickými stranami jsme bohužel po letech společného úsilí dosáhli toho, že důvěra k většině politiků i k demokratickým institucím je dlouhodobě velmi nízká a dále klesá.

Míra ochoty důvěřovat závisí na zkušenostech z mezilidských vztahů, které člověk získává především v rodině. Proto je podpora rodiny tak mimořádně důležitá. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Rodina je elementárním základem demokratické společnosti, bez něhož se celá společnost a její politická stavba hroutí. Úkolem prozíravé politiky je, aby pro důvěryhodné působení všech institucí vytvářela potřebné společenské, právní i ekonomické podmínky.

Zvláštně významnou roli v otázkách důvěry hrají média. Přesto, že i ona, stejně jako politika, podléhají různým zájmovým skupinám a mocenským vlivům, těší se poměrně vysoké důvěře. K vytváření společnosti důvěry bohužel většinou nepřispívají. Zdůrazňováním hrozeb, negativních trendů, nedostatkem objektivity a snahou za každou cenu zaujmout důvěru spíše oslabují. Straší, aby mohla konejšit, a konejší, aby mohla strašit.

Skutečnost, že média hrají v politice takovouto významnou roli a že ji do značné míry ovlivňují, samozřejmě nezměníme a musíme s tím počítat. Musíme se ale naučit lépe s nimi pracovat a také lépe čelit některým důsledkům jejich působení. Měli bychom se už u dětí umět postarat o to, čemu se říká mediální gramotnost. To znamená, že umíme nejen číst, ale přečtené či zhlédnuté i vyhodnotit, prověřit a zařadit. Jinak bude napříště politika čím dále tím závislejší na milosti či nemilosti nejmasovějších sdělovacích prostředků.

Jakou stranu chceme

Situace v KDU-ČSL tak, jak jsem ji v tomto projevu popsal, není obrazem, který jsem si o ní vytvořil jen já. Z diskusí při mnoha setkáních a schůzích, kterých jsem se zúčastnil, vím, že ji stejně vidí i většina naších členů a příznivců. Od nich jsem také mnohokrát slyšel, jakou stranu chtějí:

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla vždycky samostatnou a svébytnou politickou stranou. Úvahy o splynutí s jinými politickými subjekty odmítají jako projev nedostatku sebedůvěry i víry v poslání a smysl křesťanskodemokratické politiky. Nechtějí se na svět dívat žádným jednobarevným sklem. Ani rudým, ani modrým, ani zeleným, ani oranžovým. Chtějí ho vidět právě tak barevný, jaký ve skutečnosti je.

 Přejí si, aby KDU-ČSL byla v České republice reprezentantem křesťanskodemokratické politiky nabízející občanům trvalou alternativu k politice liberální i sociálně demokratické.

 Trvají na tom, aby KDU-ČSL zůstala stranou nekonfesní, otevřenou pro všechny, kdo berou vážně hodnoty dané světu křesťanskou civilizací a cítí odpovědnost za jeho osud. Nechtějí, aby se z víry a náboženství stala povinnost. Respektují práva a svobodu druhých. Ví, že tu nejsme proto, abychom morálku kázali, ale abychom ji žili.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla vždy stranou, která hájí základní princip demokracie, podle něhož je svoboda každého člověka neodmyslitelně spojena s odpovědností za vlastní rozhodnutí a činy.

 Požadují, aby KDU-ČSL byla stranou bojující proti všem totalitním praktikám. Chtějí, aby byla stranou, která svoji politiku nestaví na ideologii prosazující jediný cíl, kterému je třeba všechno ostatní podřídit. Jsou přesvědčeni, že politika je založena na vyjednávání, kompromisu a spolupráci, a proto se do ní musí vrátit slušnost a poctivost.

 Očekávají, že KDU-ČSL bude stranou, která dodržuje a ctí zásady vnitrostranické demokracie. Pluralitu názorů považují za nástroj pro hledání optimálních řešení. Zásadně odmítají takovou pseudopluralitu, která stranu z mocenských pohnutek rozděluje.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla stranou lidovou, aby smyslem a cílem její politiky nebylo prosazování zájmů mocenských skupin, ale práce pro společné dobro. Za významný zdroj inspirace a motivace pro takovou politiku považují křesťanské sociální učení.

 Chtějí, aby KDU-ČSL byla stranou důvěryhodnou. Chtějí, aby byla stranou, jejíž slovo platí!

Často si stěžujeme, že nám ubývá členů. Jenom za první dva měsíce letošního roku, evidentně v reakci na volbu presidenta, jich odešlo více než osm set. Někdy to omlouváme tím, že máme velký přirozený úbytek způsobený vysokým věkovým průměrem naší členské základny. Mnozí členové nás opouštějí především proto, že už příliš dlouho nejsme takovou stranou, jakou chtějí, a oni nevidí možnost, jak ji změnit. Úbytek členů bohužel zpravidla signalizuje i úbytek voličů.

Naši voliči – střední vrstva

Chceme-li občanům nabízet křesťanskodemokratickou politiku, musíme se samozřejmě ptát, zda o ni v naší společnosti někdo stojí. Víme, že naši stranu zatím volí prakticky jen křesťané, a to jen menší část z nich. Minulé volby do Poslanecké sněmovny ukázaly, že přihláškou k pravici své postavení nezlepšíme. Co tedy charakterizuje naše voliče – ty současné i ty možné budoucí?

Nejobecněji řečeno, jsou to lidé, kteří většinou sami sebe považují za příslušníky střední společenské vrstvy, i když objektivně patří k té chudší části společnosti. Mají totiž jiný žebříček hodnot než je běžné.

Jsou to lidé, kterým není lhostejný stav a budoucnost světa, ve kterém žijí. Jsou to ti, pro jejichž postoj k životu a z něho vyplývající životní styl je typický respekt k tradici, zodpovědná umírněnost ve spotřebě, rozvaha v hospodaření a nakládání s penězi nebo starost o životní prostředí chápaná ne jako „zelená“ ideologie, ale jako zájem řádného hospodáře.

Jsou to lidé, kteří ví, že dobrý život dělají především dobré mezilidské vztahy. Proto zakládají funkční rodiny jako společenství důvěry, lásky a skutečný domov pro děti. Jim věnují podstatnou část svých životních sil, posílají je studovat i za cenu obětí a přinášejí tak ten nejcennější a nenahraditelný vklad do budoucnosti této země.

Jsou to ti, kteří navzdory nejrůznějším nesnázím a zklamáním neztratili odvahu přijmout rizika spojená s drobným a středním podnikáním a nést je nejen v zájmu vlastním, ale i v zájmu naší společné prosperity.

Jsou to pracovníci a zaměstnanci nejrůznějších oborů a služeb, kteří často bez odpovídajícího společenského a finančního ohodnocení pracují s velkým nasazením a usilují o růst společenské prestiže své profese.

Jsou to ti, kteří svými aktivitami rozvíjejí instituce občanské společnosti a pomáhají řešit věci a problémy, na něž jednotliví občané, rodiny a často ani stát nestačí.

A jsou to samozřejmě také ti, kteří ani ve svém stáří neztrácejí zájem o to, co se kolem nich děje, a mohou být, přinejmenším pro své blízké, zdrojem moudrosti pramenící z jejich životních zkušeností.

Pokud se vám, sestry a bratři, zdá toto vymezení okruhu našich potenciálních voličů příliš široké, je to jen dobře. Lidé s pozitivním přístupem k životu jsou určitě všude. Jde opravdu „jenom“ o to, abychom k nim našli cestu a oni viděli, že to myslíme doopravdy a že na to máme.

Musíme udělat všechno pro to, aby KDU-ČSL byla dostatečně silná. Nebude-li mít standardně alespoň dvacet poslanců v Poslanecké sněmovně, nebudou v ČR dostatečně silné a funkční ani vládní koalice. Je tedy v zájmu nejen KDU-ČSL, ale i naší země, aby se naše strana po posledním volebním propadu vrátila alespoň na svoji předchozí úroveň. K tomu musíme napřít všechny síly. Začít musíme slušností, věrohodností a obětavostí. Konec intrik a sledování osobních zájmů! Pokud toho nebudeme schopni, musí dojít ke střídání stráží.

Sestry a bratři,

jsme už téměř v polovině volebního období. Dovolte mně, abych se zastavil u některých důležitých témat současné politiky.

Na začátku dubna jsem se po pěti měsících vrátil do vlády a na Ministerstvo pro místní rozvoj. V loňském roce se nám, přes zpoždění vzniklé dlouhým sestavováním koaliční vlády, podařilo včas uzavřít všechna klíčová jednání o evropských fondech. Další působení MMR v této oblasti bude zaměřeno především na koordinaci vyjednaných programů a na jejich monitorování. Hlavními tématy v náplni práce ministerstva zůstávají otázky regionálního rozvoje a bydlení. Co nejdříve chceme také dokončit návrh velké novely stavebního zákona.

Vloni byla schválena opatření první etapy reformy veřejných financí. Začátek letošního roku, kdy tato opatření začala platit, poznamenaly některé vnější vlivy, které se v souhrnu projevily růstem cen a inflace. Proto jsme našim koaličním partnerům navrhli, abychom vyhodnotili sociální dopady provedených reformních kroků. Pokud se prokáže, že existují skupiny občanů, na které reforma dopadá příliš tvrdě, musíme hledat cestu, jak ji upravit. Hodně se diskutuje o smyslu a důsledcích regulačních poplatků ve zdravotnictví. K jejich posouzení by mělo dojít v příštím měsíci.

Na první etapu reformy navazuje letos její druhá fáze. Připravují se další změny ve zdravotnictví, v daňové politice a v důchodovém systému. Nejvíc diskusí a sporů zatím vyvolaly reformní návrhy věcných záměrů zákonů, které předložilo Ministerstvo zdravotnictví. Vytvořili jsme expertní skupinu, která hledala možnosti, jak sporné body vyřešit. Jednali jsme o nich s koaličními partnery na tzv. K9, což je orgán, v němž každou stranu reprezentuje předseda a dva další zástupci. Nakonec jsme souhlasili s tím, aby Ministerstvo zdravotnictví připravilo paragrafovaná znění předložených návrhů. Z nich bude jasnější např. i to, jak by měly fungovat zdravotní pojišťovny po transformaci na akciové společnosti. Nadále trváme na tom, aby se zdravotní pojišťovny neprodávaly a aby prostředky vybrané v rámci povinného zdravotní pojištění nepřecházely do jejich majetku, ale zůstaly trvale pod kontrolou státu. V rámci veřejného zdravotního pojištění musí být zachována Ústavou garantovaná solidarita zajišťující každému pojištěnci stejný nárok na zdravotní péči podle jasně definovaných standardů. Chceme, aby se universitní nemocnice staly neziskovými organizacemi podle nově připravovaného zákona. Převod na akciovou společnost by byl přípustný jen za předpokladu, že si to universita přeje a že vytvořená akciová společnost nebude prodána.

Při chystaných úpravách daní fyzických osob budeme prosazovat takové změny, které

zajistí sociální spravedlnost pro rodiny s dětmi. Sociální spravedlnost je téma, kterému jsme pro jeho důležitost věnovali jednu z našich předsjezdových programových konferencí. Chceme, aby daňová politika odpovídajícím způsobem reagovala na skutečnost, že rodina s průměrným příjmem a se dvěma dětmi vynakládá na jejich výchovu téměř 50% rodinného rozpočtu. V r. 2003 dosáhla čistá peněžní vydání na výchovu a výživu jednoho dítěte v průměru 6352 Kč. Novější neoficiální údaje se od této částky podstatně neliší. Částka, kterou na jedno dítě odepisuje daňový poplatník v letošním roce, ale činí pouze 890 Kč měsíčně a v příštím roce by se měla dokonce snížit na 850 Kč měsíčně. S přídavkem na dítě v hodnotě 600 Kč, který ovšem není pro všechny, to dělá 1450 Kč. Myslíte si, že daňový odpočet ve výši necelé jedné čtvrtiny investovaných nákladů odpovídá tvrzení, že výchova dětí je tou nejhodnotnější investicí do naší budoucnosti? Jak by to vypadalo, kdybychom takto zkrátka drželi investující podnikatele? Možná bychom se ještě dnes živili kořínky a lesními plody. Je obrovským štěstím, že dítě není pro rodinu pouze hodnotnou investicí, ale vpravdě nedocenitelným darem. Nicméně právě proto musíme rodinám postupně vytvořit takové podmínky, aby rozhodování, zda mít či nemít dítě nebylo pro mnohé zároveň rozhodováním, zda být či nebýt chudý. Začít s tím musíme už dnes.

Ocenit rodiče za výchovu dětí chceme také v rámci důchodové reformy. Možností je několik. Od snížení pojistné sazby důchodového pojištění pro rodiče vychovávající děti po převod určitého procenta pojistného odváděného plátcem ve prospěch vlastních rodičů – důchodců.

KDU-ČSL jako vládní stranu čeká v posjezdovém období pochopitelně řada úkolů a s nimi spojených rozhodnutí. Kromě témat, která jsem právě zmínil a jež patří mezi naše dlouhodobé priority, půjde také o naše mezinárodní závazky a zájmy. Mám na mysli zejména naši přípravu na české předsednictví EU, Lisabonskou smlouvu, problém Kosova či zapojení naší země do systému globální protiraketové obrany vybudováním radaru na našem území. K většině z nich už vedení strany svá stanoviska vyjádřilo. Chtěl bych, aby je podpořil i tento sjezd. Předsednictvo k tomuto účelu připravilo příslušné návrhy usnesení. Ratifikaci Lisabonské smlouvy považujeme za nezbytný krok k posílení sounáležitosti a spolupráce členských států EU. Jsme velmi zdrženliví v ochotě uznat nezávislost Kosova, a to nejen z důvodů historických, ale také proto, že nám chybí garance plného výkonu státní suverenity kosovskou vládou, zejména pokud jde o zajištění lidských práv, včetně ochrany práv národnostních menšin. Bukurešťský summit NATO odstranil pochybnosti o začlenění amerického radaru na našem území do systému protiraketové obrany NATO. Výstavba radaru po vyjasnění řádně dojednané bilaterální smlouvy mezi ČR a USA má tedy naši podporu.

I když je příprava programů a kampaně pro krajské volby v prvé řadě úkolem našich krajských organizací, musí být zajištěna i jejich plná podpora z centrální úrovně. Budeme prosazovat, aby krajské nemocnice zůstaly plně pod kontrolou krajů. Zachování regionální veřejné dopravy zajistíme podporou zákona o veřejné dopravě. Nepřipustíme, aby v souvislosti s chystanou novelou zákona o odpadech docházelo k dalšímu zvyšování finančního zatížení obcí a občanů.

Postoje a záměry naší politiky k dalším programovým otázkám, k sociální spravedlnosti, ke kultuře, vzdělání, životu v bezpečí a ke střednědobým programovým prioritám a cílům politiky KDU-ČSL jsou podrobně rozpracovány v samostatných sjezdových materiálech. Budeme je projednávat v další části našeho zasedání. Jsme tady proto, abychom o nich diskutovali.

Sestry a bratři,

na brněnském sjezdu, kde jste mne zvolili předsedou, jsem se ve svém vystoupení záměrně vyhnul jakémukoli hodnocení a posuzování předchozích etap a událostí v životě naší strany. I když jsem byl už tehdy přesvědčen, že poctivé ohlédnutí zpět nutně potřebujeme, v tehdejší vypjaté, emocemi poznamenané atmosféře bychom zcela jistě k žádnému objektivnímu závěru nedošli. Dnes, s více než ročním odstupem a s novými zkušenostmi, jsem se o to pokusil a taky jsem vyznačil cestu, kudy máme jít dál.

Mám před sebou obraz strany, která si dokáže získat důvěru veřejnosti. Je to strana, jejíž politici jsou známi svou neúplatností. To říkám s čistým svědomím, rozhodně a s velkou vážností, i když vím, že na mě budou někteří novináři ukazovat jako na příklad troufalé drzosti. Je to obraz strany, která se nebojí přicházet s odvážnými, nekonvečními řešeními.

Pro to, aby se tento obraz stal skutečností, jsou rozhodující tři věci:

 Týmová spolupráce, konec intrik a preferencí vlastních nebo skupinových zájmů.

 Důraz na vnitrostranickou demokracii spojený s kvalitativně vyšší úrovní naší vzájemné komunikace

 Přeměna Ústřední kanceláře na funkčně i odborně kvalifikované stranické zázemí

Sestry a bratři,

situace, do které jsme se dostali především ve svých vzájemných vztazích, je pro nás vážným varováním. Ještě v minulém roce jsme uvažovali o tom, zda by se tato situace neměla na dnešním sjezdu řešit volbami. Jestliže jsme přesto nakonec od těchto úvah upustili, bylo to jen proto, že věříme jasné nasměrování tímto sjezdem a ve vůli většiny z nás dosáhnout společně úspěchu v podzimních volbách. Chci zde ale jasně říci, že pokud někdo nebude náš program respektovat, pak bez ohledu na to, jakou funkci zastává, bude z ní muset odejít.

Vidím naši situaci optimisticky. Počínaje konáním konference o sociální spravedlnosti v lednu t.r. jsme se začali zabývat tím, čím máme: problémy lidí. Pokračujeme debatou o zdravotnictví a určujeme její kurz. Rozbíhají se i další aktivity, které ukazují, že máme co říct české veřejnosti a že víme, jak věci uskutečnit. Kdo nevěří na budoucnost KDU-ČSL, ať se jde věnovat něčemu jinému. Jsem si jistý, že pokud se vrátíme ke skutečné křesťanskodemokratické politice a znovu se společně s odvahou postavíme na vlastní nohy, pak všechny současné potíže překonáme a naše důvěra ve společnosti přirozeně poroste. Věřím, že v této společnosti máme klíčové poslání. Je na nás, abychom mu dostáli. Dovolte mně, abych zakončil ještě jednou myšlenkou z pera pana Chestertona:

„Nikdy nelze bojovat na vítězné straně; nejdříve musíme za něco bojovat, a teprve potom zjistíme, která strana zvítězila.“

G.K. Chesterton

Děkuji Vám za pozornost a trpělivost

Jiří Čunek

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám