Esma je ve snímku obyčejná žena, která ráno vstává, připravuje snídani, stará se o dceru Saru a žije všednodenní život, jako by nemohla uvěřit tomu, že je stále naživu. Že se svět nezastavil, ačkoliv prožila hrůzy, jaké si ani nelze představit. Chodí do práce a večer si přivydělává v mafiánském baru a vychovává dceru, která není plodem lásky, ale nenávisti - za války byla znásilněná srbským "četníkem". Když se večer svléká, aby šla spát, můžeme na jejích zádech vidět dvě velké jizvy, její poznamenání. Zatím dcera má neodbytné otázky po původu otce zvlášť, když zjistí, že by mohla získat slevu na školní výlet, pokud by přinesla potvrzení, že její otec byl válečný hrdina.

Ovšem prostředí dnešního Sarajeva je v jistém smyslu stále výbušné, ačkoliv už nevybuchují domy, ani miny, ale "jenom" skrývaná dramata a minulé křivdy. To se děje pod povrchem obyčejné všednosti, za dveřmi domácností těch, co přežili a kteří stále hledají a identifikují mrtvé. Jak ale vysvětlit dceři, že není dcerou válečného hrdiny, jak popsat na skupinové terapii starý traumatický zážitek? Jak nemyslet na minulost?

Velkým úspěchem režisérky Jasmily Žbanič, která v jednatřiceti letech vyhrála Zlatého medvěda na letošním Berlinale, je způsob, jak dovede o starých traumatech mluvit - bez uctivé piety, nářku, bez sentimentality i efektnosti. Její filmový pohled je strohý, věcný, někdy decentně komický, jindy zase skromný a hlavně upřímný a silný. Velkým partnerem samotné režisérky se ukázala být Kusturicova herečka Mirjana Karanovič, která dovede hrát hlavní hrdinku navenek uzavřenou, jako zároveň v každé chvíli nebezpečně nalomenou. Stačí malý náznak, aby se na ní přitlačil v autobuse muž...

Příběh Esny vypráví nakonec především o velkém skrývání toho, co ji navěky poznamenalo a čemu brání, aby bylo vyjádřeno. Příběh zastírání i požívání medikamentů, které mají udržet zdání obyčejného života. Jeho drama spočívá v tom, jak přesto přese všechno říct to, co nelze vyjádřit, co je příliš bolestivé a z čeho jde strach. Jak konfrontovat s dceru s vědomím, že je plodem brutálního znásilnění a že je možná ještě větší obětí války než její matka.

Za filmem můžeme cítit tuhle nutnost a povinnost, která tvrdí, že cesta osvobození se od válečných hrůz a zločinů vede jedině skrz řeč a skrz přiznání samotných protagonistů, ať už viníků nebo obětí. Jako by všechno zamlčené a tiše odžívané jen prodlužovalo poválečnou agónii zplundrované a nemocné země.

Film budou moct čeští diváci brzo spatřit i v naší distribuci, zakoupila jej společnost Aerofilms.