Panují domněnky, že novináři jsou na festivalu oproti prostému lidu favorizováni, že mají nějaký speciální režim, že žijí ve věži ze skla, odříznuti od běžného života...

... což je, jak vidíte, svým způsobem pravda. Včera ráno jsem si uvědomil, že jsem už čtyřiadvacet hodin neviděl slunce (naše část Thermalu nemá okna), ale nevadilo mi to - byl velký den pro všechny přítomné novináře, den Media party, jediného večírku, na který se žurnalista dostane bez obvyklé dávky sebeponižování. Je to odpolední párty uprostřed přírody, festivalem předepsaná dávka světelných paprsků a chvilka klidu vprostřed festivalového šílenství, čas na chvíli se zastavit a pohovořit s přáteli...

TAK KDO, PROBOHA, VYMYSLEL, ŽE TAM BUDE HRÁT TADLE PŘÍŠERNÁ PARTIČKA?

 "Kdo," ptal jsem se v duchu pod pódiem, z něhož to na nás kvičelo, "má mysl takové brizance, že je schopen zkonstruovat hudební seskupení ve složení: Dvojník Waldemara Matušky doprovázený dvojníky Maxim Turbulenc?" A kdo v sobě chová takovou zášť k filmovým novinářům, že je vystaví hardrockové verzi písně Eldorádo, s textem tu a tam žertovně vyšperkovaným sprostým slovem? A zpívané tak falešně? Co je to za kapelu? Má její přítomnost na večírku plném filmových publicistů nějaký skrytý význam? Usedl jsem tedy ve své skleněné věži k počítači a propátrával internet, dokud jsem nepřišel na to, že shromáždění a nicnetušící filmoví kritici s kamennými tvářemi hodinu poslouchali kapelu Walda Gang, jejímž manažerem je Jiří Pomeje a založil ji Pavel Páska. Filmoví fanoušci už vědí, ostatním napovězme: k tanci a poslechu hráli kritikům producenti Kameňáků.

Zpětně bych se proto chtěl omluvit za to, jak jsem celý večer na kapelu nadával, protože to byl báječný fór. Skoro jako kdyby někdo najal na večírek obětí holocaustu Promenádní orchestr doktora Mengeleho...

Když jsem to vyprávěl režiséru hororu Hostel Eli Rothovi (pro anglisty: Jiří Pomeje jsem musel překládat jako "Uwe Böll with fleece"), řekl, že on se s některými kritiky vyrovná v Hostelu 2 (v Karlových Varech obhlížel lokace, natáčet se bude v září, premiéra někdy na jaře, určitě zas přijede film uvést a urazit pár Slováků, ale o způsobu, jakým hodlá překonat nejcitovanější scénu svého prvního filmu - stříhání oka bimbajícího se na nervu, kterou pyšně nazývá "eyegasm" (okasmus), odmítá uvádět podrobnosti).

"Prostě je obsadím do Hostelu 2." - "Mě taky?" - "Klidně."

[Eli Roth, autor tohoto textu a kameraman Milan Chadima před podpisem smlouvy]

Takže jsme si plácli a on mi slíbil, že mě ve filmu rozčtvrtí a před tím umlátí sekerou do hlavy. Píšu to proto, abyste viděli, že filmoví novináři nejsou odtrženi od skutečného života a že je na festivalu skutečně nikdo nefavorizuje...

Hezký den.