Kim Ki-duk je ovšem naprostým filmařem samoukem, který nemá ani žádné pořádné vzdělání. Vyrostl v horské vesnici mezi klukovskými partami, a když mu bylo devět, rodina se odstěhovala do Soulu, zatímco Kim byl poslán do zemědělské školy.

Pěstování rýže, ani zemědělském práce ho ale příliš nenadchly, utekl ze školy a sám se protloukal po ulicích, jak to šlo. Pracoval v továrnách, ve dvaceti letech se nechal najmout dokonce do armády, poté málem vstoupil do kláštera, aby se stal mnichem. Nakonec pouze s letenkou v kapse odjel v roce 1990 studovat do Paříže, kde se živil jako pouliční kreslíř a kde také shlédl svůj vůbec první film: Milenci z Pont neuf (Les Amants du Pont Neuf) od Leose Caraxe. Bylo rozhodnuto, po návratu zpět domů se pustil do psaní scénářů, a ačkoliv toho moc neznal o kompozici nebo rozvíjení zápletky, uspěl a v roce 1995 vyhrál cenu Grand prix v domácí scenáristické soutěži. Stejně tak odvážně se pustil bez jakékoliv praxe či filmařského vzdělání do natáčení filmů, v zemi, kde filmaři obvykle pocházeli z privilegovaných rodin, představoval člověka z okraje společnosti a dobrodruha, jemuž byla svěřena kamera.

Dobrodruh s kamerou

Nebylo tedy divu, že jeho první filmy se tak lišily od zbylé artové produkce korejské kinematografie, hlavně od intelektuální produkce například filmařů, jako jsou Hong Sang-Soo nebo Lee Chang-dong. Byly plné násilí, krutosti, života pasáků, děvek, gangsterů a dětí z ulice. Postrádaly formální vytříbenost či dokonalost řemesla. Ovšem publikum si našlo cestu k jeho citlivosti a poezii krutosti a estetizovaného násilí.

Jeho první film Krokodýl (1996) vypráví o muži, který se živí tím, že loví z řeky těla utopených a zavražděných a vydírá jejích rodinné příslušníky. Divoká zvířata (1997) byla portrétem odvázané mládeže, mezinárodní ohlas mu vynesl snímek Ostrov (1998), který byl představen na festivalu v Karlových Varech. Líčí v něm příběh tiché prostitutky, která obšťastňuje rybáře v jednom městečku u jezera.

Ve snímku Neznámá adresa (2001) se vrací ke svým zkušenostem z armády a ke korejské válce, naopak Bad guy (2001) mu vynesl jeho přezdívku i kontroverzní pověst. Natočil v něm příběh muže, který unese středoškolačku a donutí ji k práci prostitutky. Zlomem v jeho filmografii bylo filmové podobenství Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003), představuje dva mnichy žijící na ostrově, kam si lidé chodí hledat útěchu i smíření před životem v civilizaci. U nás se objevily v distribuci i jeho poslední snímky Samaritánka3D Iron, při jejich sledování se nakonec nelze divit, že o Kim Ki-dukovi se říká, že medituje obrazy.

Na druhou stranu feministicky zaměřené kritičky a filmoví teoretici vyčítají korejskému filmaři machismus, poetizování hysterie nenávisti nebo portrétování vztahů mužů a žen, v nichž je žena submisivní nebo rovnou prostitutkou. To ovšem nic nemění na tom, že Kim Ki-duk natáčí své filmy jako fantazie, které si tvoří podle zážitků vlastního života. Britský kritik Tony Rayns, ho popsal jako "zvláštního, zajímavého člověka, s nímž je kvůli jeho citlivosti, neústupnosti a sklonu k agresivitě někdy obtížné vyjít. Přesto je schopný proměnit se před vašima očima v anděla, jakmile má pocit, že je milován a pochopen."