Do začátku 41. ročníku Mezinárodního festivalu v Karlových Varech zbývají už jen tři dny. Loni tady byla spousta hereckých hvězd, letos to vypadá spíš na festival režisérů.

Přesně tak. Už to, že se podařilo zahájit filmem korejského režiséra Kim Ki-duka Time, který uvedeme ve světové premiéře, je úspěch. Když si tak kultovní režisér zvolí Vary, o prestiži festivalu to dost vypovídá. A velkou radost mám, že se nám podařilo zúročit loňskou návštěvu Roberta Redforda, protože ředitel jeho festivalu Sundance přiveze výběr nejúspěšnějších filmů.

Vy sám se na festivalu do kina skoro nedostanete. Přesto -umí vás film ještě okouzlit, uchvátit?

Mně bytostně vadí multiplexy. Pořád ve mně převažuje vzpomínka, jak v kině mého mládí chodila bába a rozprašovala lesní vůni. V Pardubicích Na skřivánku přikládali během projekce uhlí do kamen, kam jsme my, puberťáci, házeli patrony do poplašňáku. Nevím, nakolik je to nostalgií vůči vlastnímu mládí, ale do multiplexů skoro nechodím. Tím pádem přicházím o komplexní zážitek, protože mnohdy si film pustím na DVD - a to už není ono. Je nádherné vidět ho s lidmi, být součástí toho prapodivného společenství, kde se všichni najednou bojí, smějí i těší. Pořád mě ale umí nadchnout biják, který překvapí. Většinou si v kině říkám: Ale jo, dobrý, hezky jste to udělali. Jenže když cítím, že jim vidím do kuchyně, je to špatně. Když úplně zapomenu na to, že vím, jak co bylo točené, je to nádherný zážitek.

Dlouho jste neměl velkou roli, ale přijal jste několik maličkých. Čím to je?

Mě už natáčení unavuje a role, které mi nabízeli, nebyly dost zajímavé, aby mi za tu únavu stály. Biják je totiž věčné čekání a nic člověka neunaví tolik, jako nicnedělání. Když herec několik hodin čeká na svou klapku, v okamžiku, kdy má ze sebe něco dostat, kdy to má perlit jako čerstvě otevřené šampaňské, je z toho najednou vyčpělé pivo, půl dne otevřená sedmička. Takže když mi někdo řekne: Pane Bartoško, máme pro vás roli kuřáka na balkoně, odpovídám: To beru! Maličké role mě ostatně baví už dávno. Kdysi jsme točili s Vítkem Olmerem Antonyho šanci, a tam jsem hrál Jiřího Bartošku. Fór spočíval v tom, že hlavní hrdinka bydlí v hotelovém domě, já také a vaříme si ve společné kuchyňce. A jak tak míchám smažená vajíčka, ona si někoho přivede na návštěvu, projdou kolem mě a návštěva řekne: Hele, to byl Bartoška, jo? Hrdinka odpoví: No, von tady bydlí - a to je celá moje role.

A kdyby přišla opravdu krásná a velká postava?

Jiří Hubač napsal krásný scénář a Matej Mináč mi v něm nabídl nádhernou postavu. Uvidíme, jestli se na to seženou peníze. Odehrává se za druhé světové války, čtrnáct dnů se bude muset točit v Anglii, protože nelze vydávat Chrudim za anglické maloměsto... Ale nádherné to je - jako koneckonců všechny Jirkovy scénáře.

Do toho byste tedy šel?

Jo, jo, jo.

V divadle hrajete mnohem víc, to je pořád vaše velká láska?

Láska největší. Ale dostal jsem se do stadia, kdy hraju ve čtyřech divadlech, mám víc představení, než když jsem býval v pevném angažmá. To už je moc. Dohodli jsme se s Dejvickým divadlem, že v Příbězích obyčejného šílenství, kde tak velký úkol přece jen nemám, skončím a moji roli přezkouší někdo jiný. Zůstane mi Jakub Fatalista, Král umírá v Řeznické a Mathilda v Ungeltu se Zuzanou Bydžovskou. Divadlo mě opravdu baví moc a dostal jsem v poslední době několik lákavých nabídek. Bohužel jsem musel odmítnout, opravdu bych to fyzicky a časově nestíhal.

Nechybí vám stálá divadelní parta?

Nechybí. Když se začátkem devadesátých let rozpadlo tehdejší Zábradlí, najednou jsem byl tak unavený, že jsem neměl potřebu jít jinam. Žádný soubor mě nelákal natolik, abych si řekl, že v něm chci být.

Je moc příjemné být sám sobě ředitelem. Vyberu si titul, který chci hrát, s lidmi, na kterých mi záleží. Dává to určitou volnost a je pravdou, že kvůli festivalu musím mít i možnost říct, že třeba čtrnáct dní nebudu hrát, protože potřebuji někam odjet.

Než jste začal pracovat pro festival, vedl jste asi dost bohémský život, o tehdejším Divadle Na zábradlí kolují legendy.

Papír by to neunes!

A najednou jste se stal úředníkem. Napadlo vás předtím někdy, že budete chodit do kanceláře?

Nikdy. A chodím tam denně. Ne na celý den, ale pořád jsou věci, které je třeba podepsat, vymyslet, schválit. Ale protože je tam parta, jaká tam je, není to typická kancelář, je to příjemné. Navíc děláme s Evou Zaoralovou festival třináct let na stejném místě, tým lidí máme dokonalý, mladý, práce už je přece jen jednodušší než na začátku, kdy jsme se krok za krokem učili a poučovali z vlastních chyb. Ale stejně - zaplaťpámbu za to divadlo. Jsem Jekyll a Hyde a divadlo po festivalové práci očišťuje.

Pamatujete si, jak reagovala vaše žena, když se dozvěděla, že budete prezidentem festivalu, tedy tím úředníkem? Měla k vám v tom směru důvěru?

Je pravdou, že když jsem se ženil - a bude to v červenci už 30 let - půjčil jsem si z Barrandova oblek, tchán mi půjčil kravatu, něčím přispěl Bolek Polívka. V devětadvaceti letech jsem totiž neměl jediný oblek. A teď mám kravat hodně, jsou to pro mě montérky. Ale doma to berou normálně. A hlavně - já jsem je tím nikdy nezatěžoval, nenosím si práci domů. S trochou nadsázky bych řekl, že "možná vědí", že dělám festival.

Musíte si od té doby víc hlídat to, čemu se říká dobrá pověst?

To víte, že ano. Když jsem měl před deseti lety těsně před festivalem autonehodu, nebylo to dobré. Určitá stylizace tam je, v některých situacích by se za normálních okolností člověk třeba choval jinak, ale takhle mu za krkem pořád sedí červ a hlodá: Bacha, kamaráde, tohle si rozmysli, to nejspíš není to pravé.

Máte syna a dceru - myslíte, že po vás někdo z nich hereckou nebo festivalovou štafetu převezme?

Jak to mám vědět, když sám dodneška přesně nevím, co bych chtěl dělat a už mi bude šedesát! Myslím, že Janek má organizační schopnosti, umí jednat s lidmi, pracuje na festivalu už několik let jako brigádník. Kačenka ne, ta je v tomto směru nepolíbená. Letos končí kulturologii, což je věda výborná na studování, ale jestli také pro život, to uvidíme. Možná půjde ještě někam studovat.

Táhne to vaše děti do světa? A co vy - uvažoval jste někdy o odchodu?

Za mého mládí připadala v úvahu jen emigrace, a ta byla na dobu nekonečnou. Zrovna jsme se o tom nedávno cestou z Karlových Varů se ženou bavili: ona neměla potřebu emigrace nikdy a já měl za život tak tři záchvaty, kdy jsem přišel domů se slovy: Bal kufry, jedeme pryč. Přitom pro Adélu, která je archeoložka, by to nebyl problém, pro mě jako herce strašný. Teď, když vidím některé emigranty, kteří se vracejí, a když už můžu normálně odjet na chvilku, jsem rád, že jsme zůstali tady. Pokud jde o děti, Kačenka studovala v Americe rok high school, aby se naučila anglicky, a Janek je v English College. Tohle jim závidím... Všechno to vlastně uteklo strašně rychle... Ale dobře to uteklo, mohlo to být horší.

Jaký jste byl rodič, když byly děti malé?

Když jsem je měl vychovávat, připadalo mi to pokrytecké. Sám sebe jsem se ptal, co jim mám říct - vždyť jsem ty idiocie dělal taky. Naši se mnou lehký život neměli.

Zmínil jste se o třicátém výročí svatby. Moc herců vaší popularity tak dlouho v jednom manželství zpravidla nevydrží.

No jo, je to hodně silné pouto. Navíc myslím, že máme i výhodu odlišných profesí. Není totiž nic hroznějšího, než když má jeden z partnerů pocit, že je zneužívaný druhým, a že kdyby mohl, tak by mohl... Mě to někdy i malinko štve, jaké má Adéla až mužské nasazení v práci. Ale díky tomu a díky obrovské toleranci, kterou měla a má, jsme takhle dlouho spolu.

Vy jste strašně vytrvalý - jedna manželka, jedna profese...

Já bych nic jiného dělat nemohl. Ale někde už jsem říkal, že kdybych nebyl hercem, asi bych dělal podnikového šoféra. To by mě docela bavilo, vozil bych nějakého ředitele nebo náměstka, jezdil po vlastech českých...

Když je řeč o vlasti - jak na vás zapůsobilo, když prezident, s nímž se léta znáte a přátelíte, vetoval novelu zákona o podpoře filmu?

Myslím, že tak, jak je ten zákon nastaven, není nejšťastnější. Proč by měla jedna soukromá skupina platit druhé soukromé skupině? Radši bych viděl model, kdy by stát přispíval navýšením kapitoly ministerstva kultury. Věřím, že se věci dají do pohybu a zákon - ať už tenhle nebo varianta přímo z rozpočtu, pro který jsou to malé peníze - bude.

Většina festivalů má stálou nebo dlouholetou znělku, ve Varech je tradice připravit pro každý ročník novou. Bude to tak dál?

Když Michal Caban natočil pro 35. ročník znělku o zrození ceny -panny s křišťálovou koulí - navrhoval jsem, aby zůstala aspoň pět let. Ale všichni mi namítli, že diváci se každý rok těší na novou, a já to uznal. Je to samozřejmě trochu nákladnější, ale přidává to festivalu na osobitosti, charakteru. A je pravdou, že třeba štrasburský festival už si naše znělky půjčil a promítal je jako samostatný pořad. Letos natočil krásnou znělku František Skála. Je to velká oslava filmu, představuje v ní jakéhosi velekněze, který za film slouží obřad. Ze znělky vychází i plakát a design Thermalu.

Za tři dny začínáte. Těšíte se?

Já se každý rok touto dobou těším na konec. Až zavřeme a řekneme si, že to dobře dopadlo. Protože v okamžiku, kdy festival začne, už ho nelze ovlivnit, žije vlastním životem a jde jen o to, jestli jsme ho dobře připravili. Ale každý rok se těším na publikum. Za ta léta s námi roste i stárne. Dřív jezdili lidé s batohy, dneska už si mnozí z nich zamluví hotel - ale přijedou. To je krása.