V europarlamentu jsou proto na něj na dnešek s pohrůžkou nemilosrdného debatního "grilování" nachystáni lídři politických klubů, jimž bude skládat své účty.

"Na hodnocení výsledků Barrosovy komise je ale příliš brzy. Prozatím jsou nám známy jen její ambice a priority. Na to, jak je bude uplatňovat v praxi, si musíme ještě počkat," řekl nicméně Právu Guillaume Durand z bruselského Centra pro evropskou politiku.

Pomyslné akcie bývalého portugalského premiéra, který se dostal přes odpor Paříže a Berlína do čela Evropské komise, přesto za uplynulých 12 měsíců výrazně propadly: nejenže sklízí kritiku v EP a v řadě členských států, nepokoj neskrývají už ani členové jeho vlastního týmu. Stěžují si, že svého předsedu téměř neznají, není nikdy k zastižení a chová se jako neviditelný.

Europoslanci zase soudí, že EK a zejména její šéf pracuje neefektivně, nezvládá krizi kolem euroústavy a navíc chce hodit přes palubu sedm desítek směrnic a nařízení, které v minulých letech sama navrhla ke schválení.

Dokonce už i "Barrosova" lidovecká frakce neskrývá rozčarování nad tím, jak se Barrosovi nedaří zachránit euroústavu, pokořenou zamítavými referendy ve Francii a Nizozemsku. "Komise nyní musí převzít vedení ve snaze oživit ústavu," řekl lidovec Elmar Brok, předseda parlamentního klubu pro zahraniční záležitosti.

Pod taktovkou velkých států

K aktivnější debatě o euroústavě Barrosa vybízejí i socialisté. "Znepokojuje nás nezájem Komise o účast v debatě o ústavě," shodují se čelní představitelé frakce, podle nichž by měl šéf EK hrát klíčovou roli v uzdravovacím procesu Evropy, jejíž ideje se v posledních měsících dostaly na scestí.

Političtí lídři Evropy totiž upřednostňují domácí problémy před evropskými a Komisi nyní vidí jako pouhý sekretariát.

"Komise sice zůstává klíčovou evropskou institucí, avšak poprvé za dvacet let jí chybí nějaký velký projekt, jakým v minulosti byl například jednotný trh, monetární unie, rozšíření apod. Stává se tak spíše manažerem dennodenní politiky než jejím provozovatelem," vysvětlil Durand.

"Velkou slabinou Komise je také neustálá závislost na členských státech, především pak na těch velkých. Dnes je jisté, že v žádném z nich již nejsou velké ambice v procesu prohlubování evropské integrace," dodal s tím, že s něčím takovým se minulá Komise vedená Romanem Prodim vůbec nemusela potýkat.

Velké státy jsou pro Barrosa skutečně tvrdým oříškem. Do historie evropské integrace je navíc zapsán jako vůbec první předseda EK, který přišel ke své funkci bez podpory Francie a Německa. Francouzský prezident Jacques Chirac a německý kancléř Gerhard Schröder se nikdy netajili tím, že by na jeho místě mnohem raději viděli belgického spojence Guye Verhofstadta, který stejně jako oni odmítá anglosaský ekonomický model.

Při volbě šéfa EK ale nakonec Francouze a Němce přehlasovala liberálním reformám nakloněná koalice vedená Itálií a Británií.

Sázka na Blaira

Ještě v červnu se Schröder snažil Barrosa přetáhnout na svou stranu: apeloval na něj, aby se postavil britskému premiérovi Tonymu Blairovi, který Unii do prosince předsedá. "Schröder mu doporučil, aby ukázal vedení a aby nespolupracoval s Blairem. Barroso ale zůstal stát nohama pevně na zemi a s Blairem nadále spolupracuje," citoval list Financial Times vysoce postaveného unijního diplomata.

Barrosově popularitě navíc nepřispěla ani nedávná aféra s pobytem na jachtě řeckého rejdaře Spirose Lacise. Když vyšlo najevo, že tam Barroso  s rodinnou trávil loni dovolenou, EK uvedla, že šlo o soukromou návštěvu u dávného přítele.

Evropský parlament přesto kvůli tomu inicioval hlasování o důvěře Komise, které Barrosův tým nakonec ustál.