Manželé Jean a Laure, kteří žijí na farmě ve švýcarské Juře, přišli před nedávnem o pětiletou dcerku. Ta tragicky zahynula při požáru, jenž od té doby připomíná spáleniště vedlejší budovy, stejně jako smutek, který zcela paralyzoval jejich manželský vztah. Snad není nic horšího, co by se obyčejné horské rodině mohlo stát.

Křehká Laure mlčky propadá svému zoufalství, odmítá komunikovat s okolím, hraje si v dětském pokoji s dceřinými panenkami. A nakonec je po psychickém zhroucení hospitalizována. Naopak farmář Jean se rozhodl řešit existenční nouzi odchodem do města a léčí se ze svého traumatu prací. Začne tvrdě makat v místní slévárně, kde potkává další traumatem postižené lidi, dva albánské uprchlíky a zároveň sourozence.

V domácnosti se ale nesmí už zapálit jediný oheň a v celém domě panuje mámivá a sladce melancholicky rozjitřená otupělost. Zglinského snímek tak dovede zpřístupnit syrovou atmosféru "zastaveného" života lidského zoufalství. Nahlížíme do Jeanovy intimity (vynikající Aurélien Recoing), jak se obtížně vyrovnává s rozpadajícím se manželstvím, jak v sobě dusí vztek i jak se snaží tiše vzdorovat neštěstí.

O tom, že to vážně nemá lehké, svědčí i fakt, že kolem se rozprostírá chladná, monumentálně krásná příroda, nebo skličující prostory městské fabriky. Jak vidno, i Švýcarsko může být zemí, které se nezdá jako zrovna idylické místo k životu. Zvlášť když ve fabrice pracuje pár hajzlů a tamní lidi jsou příliš slušní, studení a ctihodní na to, aby si pomáhali a mohli si se ze svých traumat vypovídat.

Nalézt ztracenou rovnováhu pomůže Jeanovi až albánská emigrantka (Gabriela Muskala) a vůbec spontaneita i chuť k životu východních běženců, které upjaté Švýcary svým způsobem fascinují. Jenže nic není tak jednoduché. Každopádně tenhle pocitový film není nijak uměle našlehaným a nahoněným dramatem. Když se člověk dívá pozorně, třeba na něj vykoukne i skutečná lidskost a síla života, před níž se může cítit bezmocný.