Angličtina je na jeho chodbách jazykem první volby. "Sorry, mate," zvednu nohu z chlapovy ruky. "It's allright..." zaskučí a pak pod vousy: "Čum na cestu, debile." - "Chcípni!" zahalasím a kráčím dál hotelem Babylon, plným krásných, schopných a jazykově nadaných lidí od filmu. Nová generace globalizovaných dětí, které si na svých wireless noteboocích filmy vygooglují, přečtou si pár článků v New York Times, pustí si trailer a vyrazí do kina. "Jdeš na Najn songs?" - "No jasně, to je prej úplnej hardkór." Ano, je to tu vážně cool.

Režisér Jim Jarmusch nehodlal nechat své krásné Zlomené květiny (sorry: Broken Flowers) zprznit simultánním tlumočením, na výrobu titulků nebyl čas, a tak byl film natřískanému sálu promítnut pouze v originálním znění. Přesto se všichni se smáli na těch pravých místech. Národ, jemuž během roku musíte nadabovat i americký akčňák, aby na něj přišel, dokazoval, že jeho angličtině nic neunikne. Ani trapnost - netlumočeného - projevu Sharon Stoneové, který se pak stal malým karlovarským kultem. Ve festivalovém Deníku dokonce vyšly "Perličky Sharon Stoneové' s překladem těch nejzábavnějších citátů. Jako třeba s tímhle: "Když děláte komedii, je opravdu důležité uvědomit si, že komedie a drama se od sebe zase tolik neliší, v komedii prostě jen nemůžete odejít a díky tomu, že zůstanete, je to vlastně legrační." Inu, co chcete. Blondýna.

Jen mám trošku problém s tím, že Zlomené květiny jsou nejvtipnější právě v místech, kdy se Bill Murray neotočí, jako by se otočil každý normální člověk, a z podivných domácností svých bývalých milenek neodejde. Když Jim Jarmusch nechá kameru pást se na jeho stále zmučenější tváři a neskončí tam, kde by střihnul každý normální režisér. Že zrovna tam zněly ty nejhlasitější salvy smíchu. Svěřil jsem se jednomu rumunskému režisérovi a ten mi nechápavě řekl - no vždyť to ta Sharon přece tak hezky řekla: že humor a naději najdeme, když se vydáme na cestu, vydržíme a neodejdeme. Podívej, já si to dokonce zapsal.

Ti Rumuni. No nezabili byste je?

Nejen rozumí. I chápou.