Zahedi ve filmu útržkovitě inscenuje svůj několikaletý intimní deník, v němž s humorem a nakonec i s vážností vypráví peripetie své závislosti na sexu a hlavně na prostitutkách. Líčí se zvláštní směsicí dryáčnické otevřenosti, masochismu historii dvou manželství, která ztroskotala na tom, že se jeho ženy nedovedly vyrovnat s jeho obsesí. Dovede se u toho úžasně ksichtit a připomíná přerostlé dítě, jehož pikantní historky vždy omlouvá nevinný, vystrašený pohled.

Když uvedl svou první projekci v sobotu v kině Čas, potvrdil, že byl ve filmu zcela upřímný. "Měl jsem třicet sedm žen, včetně prostitutek," uvedl mimo jiné. Jeho vystoupení na pódiu stoprocentně komicky doplnilo samotné uvedení filmu.

Diváci jeho snímku si ovšem mohou trochu připadat, jako by klíčovou dírkou nahlíželi do ordinace psychoterapeuta. Vždyť autor nám tady - podle svých slov - zcela otevřeně vypráví o něčem, co se na potkání nevykládá ani po třetí sklence.

Samotný deník Zahedi natočil formou zajímavého amatérského, schválně neumělého leporela. Stojí před kamerou oblečen do slavnostního obleku a mluví do jejího objektivu, jako by šlo o zábavný kabaret. Jak vyjde později najevo, je to chvíli před jeho třetí a snad poslední svatbou.

Rozvíjí vyprávění vlastního příběhu, vrací se na "osudová místa" svého života, zpovídá se ze svých milostných záchvatů. Ovšem co chvíli se bezelstně otáčí na kameru a přiznává, že jde jen o film.

Komicky působí, když prozrazuje, že najal pornoherečku, že neměl peníze na natáčení ve Francii, že všechno je inscenováno "jen jako". Prokládá to fotkami a animovanými sekvencemi a obrázkem tabule, na něž píše stejně komické jako pitomé rady, s nimiž se chtěl se svou nemocí vyrovnat. Vlastně to celé působí dojmem ztřeštěné, ujeté hry. Jeho setkání s prostitutkou je jako amatérsky natočený štěk z telenovely.

Ovšem film není vůbec tak nevinný, jak se potměšile tváří. Co udivuje diváka běžně obeznámeného s tím, jak fungují lidské vztahy, je právě upřímnost a bezelstnost, s níž se Zahedi ke své obsesi přiznává svým přítelkyním a ženám. Musel mít samé světice, když třeba Caroline musela strpět to, jak jí na ulici říkal, které ženy jej rajcují. Žádný div, že to byly skoro všechny. Nebo, když dokonce přemlouvá Devin k tomu, aby se dívala, jak mu to dělá prostitutka.

Co je na filmu ale ještě podivnější, je třeba to, že vedle svých hereček, jež mu zahrály jeho život, vložil do filmu i záběry svých skutečných žen, aniž ty o tom vědí. Nabízí se otázka, jestli je tím nezneužil. Jestli nejde jen o film, ale o záznam nemoci jednoho nešťastného člověka.

Zahedi, který se ze své obsese před lety vyléčil, se nakonec před publikem ještě svěřil, že cesta autem z mnichovského letiště do Varů nebyla vůbec jednoduchá. Pouličních pracovnic potkával u silnice hodně.