V dánském částečně politickém filmu Bratři (Brdre) Susanne Bierové se seznamujeme s hlavním hrdinou Michaelem, po všech stránkách úspěšných mužem. Vyniká vojenskou kariérou, má krásnou ženu a dvě dcery. Dokonce vlastní otec mu dává nepokrytě přednost před jeho outsiderským bratrem Jannikem. Jejich rodinné sezení - to je divadlo, v němž to skřípe, ale kde se všichni snaží, aby naoko udržovali domácí pohodu.

Psychologická válka

Pro filmy autorů, které navazují na hnutí Dogma 95 většinou platí, že se snaží naostro zkoumat lidské vztahy a vyhánějí je až do nesnesitelných extrémů. Muži zde brečí a přiznávají se před dětmi k nevěrám či k tomu, že byli v dětství zneužíváni. Dcery bojují s matkami a život, vypadá jako jedno velké drastické drama. Dobře se k tomu hodí hrubá vizuální poetika, roztřesená kamera, nervní střihy a sotva osvětlená scéna

Jednoho dne je Michael vyslán na vojenskou misi do Afghánistánu. Po jeho návratu se všechno změní. Dotkla se jej tam smrt a nic už nebude jako dřív. Najednou je konflikt, který se pro celou rodinu dosud odehrával pouze v televizním zpravodajství a na stránkách denního tisku, přítomen v rodině. Jak ale s tím dál žít...

Susanne Bierová původně točila hudební videa, poté ovšem část vlastní režisérské dráhy spojila s filmaři odkojenými hnutím Dogma 95, hlavně se scenáristou Andersem Thomasem Jensenem. Známou se stala snímkem Otevřená srdce (Elsker dig for evigt, 2002), který natočila podle pravidel Dogma 95 dánského guru Larse von Triera. Osud jedné spokojené rodiny je v něm podobně narušen, když manželka Marie při nehodě vážně zraní přítele jedné mladé ženy, který je upoután částečně ochrnutý na lůžko. Ze soucitu a z pocitu viny naléhá na  manžela, lékaře, aby té dívce Ccilie pomáhal vrátit trochu chuti k životu.

Je nasnadě, že Niels nezůstane jenom u rozpačitých přátelských úsměvů a nošení jablek z domova. Najednou nedovede odolávat pokušení mladé ženy a vlastním citům, až nakonec odejde z domova a opustí vedle ženy i vlastní děti. Učí se znovu milovat a poznávat sám sebe.

Jak si vyřídit účty s manželstvím

Arnaud Desplechin je jedním z nejuznávanějších a někdy také nejvíce zatracovaných autorských filmařů současné Francie. Když dělal rozhovor s novináři, prohlásil, že v historickém dramatu Ester Kahn (2000) si vyřizoval účty s hereckou profesí a ve filmu Učená pře aneb Můj pohlavní život (Comment je suis disputé ou ma vie sexuelle, 1996) zase se svými bývalými přítelkyněmi.

Nyní se zdá, že v posledním svém filmu Králové a královna (Rois et reine) si vzal na paškál alespoň manželství. Ve dvou dějových liniích sledujeme příběhy ženy a muže, kteří byli před časem manželi. Pařížanka Nora (Emmanuelle Devos) začíná po rozvodu nový vztah se zajištěným mužem, touží po spokojeném a pohodlném životě. Zároveň se vyrovnává s vážnou chorobou a poté i smrtí svého otce - spisovatele. Zatímco Ismaël (Mathieu Amalric), bývalý Nořin manžel, hudebník, je internován v psychiatrickém ústavu, kde potkává novou ženu, trpící šílenstvím.

Nora je otřesena, vrací se v myšlenkách k dramatické sebevraždě jejího úplně prvního partnera a otce jejího syna Eliase. Dospěje k rozhodnutí vyhledat Ismaëla a požádat jej o Eliasovu adopci. Oba dva jsou nuceni se spolu znovu konfrontovat a opětovně prožívat jejich někdejší manželství. A tak jsou po francouzsku lapeni do složitosti lidských vztahů, z niž není snadné vybřednout. Nakonec zůstává úvaha o smyslu manželského partnerství a života, který člověk prožije po boku opačného pohlaví. Je jasné, že z tohoto pohledu nevychází nikdo příliš idylicky.

V předchozích filmech Despechin kolem sebe soustředil mladé herce, jako je právě Mathieu Amalric, Emmanuelle Devos, ale i Jeanne Balibar či Emmanuel Salinger, kteří se dnes stali profilovými osobnostmi francouzské kinematografie. Navíc jeho Učená pře aneb Můj pohlavní život je výrazným zástupcem francouzského filmu. Představuje příběh z intelektuálního kruhu studentů vysoké školy, kteří ve svých láskách, sebezpytujících vztazích a bolestné intimity řeší smysl vlastního života.

Jak si natočit amatérské porno

Jak to může vypadat, když otec Rickard sebere své kamarády Geka a dívku Tess a začne si doma natáčet domácí porno, ukazuje švédský film Rána v srdci (Ett Hl i Mitt Hjärta) u nás známého filmaře Lukase Moodyssona. České publikum si bude pamatovat jeho snímek Láska je láska (Fucking Amal) o probouzející se homosexuální lásce dvou školaček.

Šokující a možná trochu zbytečně temný snímek Rána v srdci představuje novodobé měšťáky, kteří žijí v zajetí televizní kultury a médií, bláhových snů, že se jednou proslaví na obrazovce a rozjedou filmovou kariéru.

Rickard, Geko a Tess postupně ztrácejí před amatérskou kamerou veškeré zábrany a rozjíždějí domácí stále divočejší orgie, v nichž to za chvíli docela jiskří a vylézají na povrch skryté komplexy a úzkosti. Jenže ve vedlejším pokoji sedí Rickardův nesmělý syn Eric, který raději poslouchá techno a rozjitřeně glosuje domácí apokalypsu.

Sledujeme naprostý rozpad citů a rodinných vztahů, kde může být pro nějakou kopretinku třeba hodnotou, že si nechá plastickou operací zkrásnit pohlavní orgány. Nakonec nelze říct, kdo je mezi nimi tak úplně vinen. Stejně tak se nám režisér snaží říct, že nelze uniknout z vězení vlastního bytu, rodiny i vztahů, které je obklopují.

Nutno podotknout, že s postupem doby není film až tak erotický, pohybujeme se na hranici hnusu, z něhož se leckomu udělá i špatně. Závěrečná sexuální scéna, kdy se aktéři mažou jídlem není zrovna inspirací, jak strávit romantický večer. Diváci z kina neodejdou zrovna roztouženi, sexualita je zde zbavena veškeré erotiky i citu, stává se konzumním rituálem, jako je třeba pojídání večeře s přáteli.

Lukas Moodysson se ale rád zabývá různými podobami sexuality a novodobých milostných vztahů. Svědčí o tom i film Lilya 4-ever (2002), který běžel před dvěma lety na karlovarském festivalu. Autor v něm vypráví příběh mladé ruské dívky, která je vylákána za hranice a musí provozovat prostituci. Ukazovaný sex v jeho filmech má ale vždy hlavně provokovat, znejišťovat a nakonec přinášet i politická poselství.