Kdysi rozzlobenému mladému muži ani sedmaosmdesátka - narozeniny oslavil 26. června - neubrala nic z razance v náhledu na svět. A tak ani odpověď na první otázku nehýřila optimismem.

Jak se vám daří?

Na to se mě radši neptejte, vezměte otázku zpět a můžeme se usmívat.

Radši bych ji zpět nebrala i za cenu, že se usmívat nebudeme.

Tak tedy daří se mi velice špatně. Souvisí to nepochybně s věkem, ale nepochybně i s problémy kolem nás. To, co se děje, rozhodně k pohodě a dobré náladě nepřispívá. Den co den se na nás hrnou zdrcující zprávy z novin, rozhlasových kanálů a televizních obrazovek, ale i z letmých setkání s přáteli a známými. Zločinnost, korupce, selhávání policie a soudnictví, závažný rozpor mezi právem a legislativou, morálkou, zákonem a spravedlností. Doba a okolnosti zcela proměnily stará česká přísloví "lež má krátké nohy", "s poctivostí nejdál dojdeš" a "kdo šetří, má za tři", která mě učil můj dědeček. Dnes je to jinak: "pravda má krátké nohy, lež nedohoní," "s poctivostí nedojdeš nikam" a "kdo šetří, má hovno".

Doba je vždycky složitá, a pokud si vzpomínám, zrovna vy jste byl takhle rozzlobený prakticky v každém čase.

A vy myslíte, že jsem ke své skeptické pochmurnosti neměl vážný důvod? Občas to počítám: mám v životě celkem osmadvacet let, kdy jsem byl plný fyzické síly, zmarněných nečinností. Bylo to v důsledku politických zákazů práce, různých distancí a nezodpovědného jednání lidí, kteří rozhodovali o mých tvůrčích návrzích a podnětech.

Neměla na tom trochu podíl i vaše nekompromisní a někdy i trochu výbušná povaha?

Ovlivnily to různé okolnosti, ale zejména to, že jsem nepřistoupil na korupci. V sedmdesátých letech mi tehdejší ředitel Barrandova řekl: "Váš největší problém je, že nejste ochoten dát ústřednímu dramaturgovi, co mu dávají vaši kolegové. Někteří režiséři odevzdávají až 50 procent hrubého ze svých honorářů." Ty zákazy tedy neměly mnohdy politické důvody, někdy za tím byla právě moje neochota přistoupit na to, co pro jiného bylo samozřejmou podmínkou.

Doba kolem listopadu 1989 pak musela být i pro vás opojná.

To jste použila velmi přesný termín, to byl opravdu čas omamný. Pošetile jsme se domnívali, že plakátek, který se z noci na den objevil na všech nárožích a hlásal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, dojde naplnění. Nebylo ale sděleno, kdy se tak stane. To byl omyl a můžeme jen doufat, že se ona optimistická Havlova slova někdy v budoucnu naplní. Snad, možná. Žel, já už se toho nedožiju, to je jediná objektivní jistota, kterou mám.

Přes všechna protivenství jste ale natočil řadu skvělých filmů. Máte k některým z nich zvláštní vztah?

Nejradši mám ty filmy, které se mi nepovedlo natočit, v kterých mi bylo zabráněno. Snad tady ale zůstane Vyšší princip, Božská Ema, Svědomí, Svatba jako řemen a možná i Prodavač humoru. Měl jsem také rád povídky Karla Čapka Glorie a Čintamani a podvodník.

Které jsou ty nesplněné sny, co nejvíc tíží?

Nesmírně jsem například toužil natočit znova scénář svého prvního filmu Týden v tichém domě z roku 1947. Myslím, že ten scénář je výborný. Tehdy, když jsem začínal, se ovšem od mladého režiséra nečekalo něco nového, ale naopak že prokáže, že ovládá zaběhané postupy natáčení. Takže Malou Stranu namalovali na pozadí v barrandovském ateliéru nejlepší malíři pokojů a kašírované malostranské střechy napálil kameraman pan Stallich všemi světelnými zdroji. Ta hrůza byla naprosto zdrcující a mně se chtělo skočit z okna. To nejhorší se sice přetočilo, ale stejně jsem měl později pocit, že kdyby například mladého Václava, který je nepochybně autobiografickou postavou Jana Nerudy, mohl hrát devatenáctiletý Vladimír Pucholt namísto jedenatřicetiletého Jaromíra Spala, stálo by za to ještě jednou ten krásný scénář natočit. Mělo to různé peripetie, usiloval jsem o realizaci léta, v roce 1987 jsem měl již dokonce projekt v přípravách. Ale zlé síly mi to zmařily a nepodařilo se to ani v letech devadesátých, kdy jsem zažádal o grant Státního fondu. Mé žádosti nebylo vyhověno - tenkrát usoudili, že když už to jednou hezky natočené je, tak to stačí.

Ocenění, které teď dostanete na karlovarském festivalu, vám ale snad radost dělá?

Je milé, že na mou práci bylo vzpomenuto, zejména budu-li poctěn v přítomnosti takových hvězd, jako je Robert Redford či Sharon Stoneová. Přesto mám trochu smutný pocit, že se mi dostává ocenění za dílo, které jsem celé natočil v těžké totalitní minulosti. Moje životní dílo totiž skončilo v roce 1984 filmem Prodavač humoru, od té doby jsem už žádný film pro kina neměl, všechny moje další projekty byly realizovány na televizní elektromagnetický záznam. A tak už si jen pamatuji, že jedno okénko filmu má čtyři dírky po obou stranách, dvacet sedm okének tvoří jeden filmový metr a jeden metr se promítá dvě vteřiny. Smutné počítání.

V televizi se vám ale daří, natočil jste řádku inscenací, teď nejnověji Slečnu Julii, která se vysílala před dvěma týdny.

Malý rozdíl je v tom, že podmínky u filmu, ať byly jakkoli svízelné, byly vždycky nesrovnatelně příznivější než podmínky pro obdobnou práci v televizi. Ve filmu přece jen existovaly náhradní termíny pro případ, že počasí, technická porucha nebo vážná indispozice herce by znemožnily natáčení. V televizi žádné náhradní termíny neexistují, ať padají trakaře, ať se stane cokoliv, je vyloučeno získat jediný náhradní den, musí se to natočit, ať je to, jak chce. I při své poslední práci jsem od mnohých záběrů odcházel s pocitem, že to ještě není ono, ale na opakování již nebyl čas, a kdybych se o to pokusil, hrozilo nebezpečí, že by se inscenace vůbec nedokončila a byla zrušena.

Máte přesto ještě teď tvůrčí sen, který byste rád uskutečnil?

Těžko mluvit o snech, když například pochybuji, že kdybych dneska přišel s námětem na Vyšší princip, že by se mi ho podařilo natočit. Ačkoli koneckonců je tam určitá příležitost rozehrát zajímavou scénku, jaké jsou dnes žádány. Když se totiž Jana, kterou rozkošně hrála Jana Brejchová, odvážila oslovit v zákoutí potemnělé chodby jednoho z profesorů, jestli by jí prozradil téma zítřejší maturitní práce, nepochodila, byla odmítnuta. A tady by byla příležitost zajímavě rozehrát situaci, kdy by profesor pozval studentku dál do přírodopisného kabinetu, kde by se odehrála pikantní scéna pouze před zraky mlčícího kostlivce. Podobnou jsem viděl v komediích pana Donutila, když hrál vysokoškolského profesora, jak zkouší studentku... A myslím, že takovou lechtivou scénu bychom mohli implantovat Drdovi. Konečně -jak známo - mrtvý autor je nejlepší autor.