Stejně si nedokážu představit, co si o karlovarském festivalu myslí ti, kdo na něm nikdy nebyli. Možná je to největší česká kulturní akce, ale kam se hrabe na fotbal a na hokej (co do veřejného zájmu, stavěl bych ho někam mezi curling, buzkaši a liliputskou košíkovou).

Letos jsem festival několikrát porovnával s fotbalovým šampionátem, ale ta paralela kulhala. U sportu celý národ vidí to, oč jde - zápasy. Ale z dvou set třiceti festivalových filmů se do kin dostane nanejvýš deset, takže veřejnosti nezbyde než hodnotit akci podle záběrů z šatny a střídačky: příjezdy hvězd, večírky, hlavy filmařů na tiskových konferencích.

V posledních pár dnech jsem se nervózně snažil upozorňovat některé české filmové distributory na německý film Konec tučných let - líbil se mi tak, že jsem překousl nepříjemný pocit, že je vlastně přemlouvám k tomu, aby investovali své peníze do krajně nejistého výsledku. Maximálním úspěchem by stejně nakonec bylo jen to, že by se jim téměř zaplatily vložené náklady. A to není žádný byznys.

Filmy z festivalového programu, které uvidíte v kinech, jsou filmy známých tvůrců a nebo alespoň se slavnými herci. Frenetické potlesky v karlovarských sálech a hrozny lidí tísnících se před vchody filmu v normálních kinech úspěch nepřinesou. V kinech vítězí jen ti, kdo hrají na jistotu. Takže nakonec ta paralela s letošním fotbalovým šampionátem zas tak úplně od věci není.