Strávil jste natáčením vašeho dokumentu dvanáct let, natočil jste pět set hodin materiálu. Podle jakého klíče jste ve střižně vybíral to nejlepší?

O vězních jsem již dříve natočil tři dokumenty, takže jsem měl o struktuře filmu jasnou představu. Přesto jsem to s různě dlouhými přestávkami stříhal skoro dva roky. Čistého času by to zabralo asi rok. Byl to ale zajímavě strávený čas, protože mě stříhání baví a považuji ho při výrobě dokumentů za ještě kreativnější činnost než  natáčení.

Váš film je plný silných momentů. Který z nich vás osobně zasáhl nejvíce?

Když se vám podaří zdokumentovat, jak Kim Sun-myong po čtyřicetipětiletém vězení jde navštívit do nemocnice svou umírající matku, těžko se ubráníte emocím. Pro mě však bylo možná ještě zajímavější, když si Ann Hak Sup, který strávil ve vězení jen o rok méně, neustále stěžoval, že veškerá pozornost médií je upřena na Kim Sun-myonga. To mi přišlo hodně bizarní.

V roce 1996 jste byl kvůli natáčení svého dokumentu zatčen policií a než jste byl na nátlak vašich přátel a kolegů propuštěn, strávil jste několik dní ve vězení. Přiblížila vás tato zkušenost blíže k postavám vašeho snímku?

Zkušenost s uvězněním jsem měl už z osmdesátých let, kdy jsem se jako student účastnil demonstrací proti tehdejší vojenské diktatuře. Po zatčení během natáčení jsem ve vězení strávil jen pár dní. Když jsem byl zatčen, bývalí vězni se velmi obávali o můj osud a po propuštění mi svorně radili, abych v natáčení už nepokračoval. Mě tato událost nezastrašila, ale naopak posílila a měl jsem ještě větší chuť do další práce.

Na konci filmu se vám bohužel nepodařilo získat povolení k návštěvě bývalých vězňů, kteří byli po repatriaci přivítání v Severní Koreji jako hrdinové. Už jste povolení konečně dostal?

Nedostal, což mě velmi mrzí, protože jsem se po letech natáčení s některými z nich sblížil a zajímalo by mě, jak se jim v staronové vlasti žije. Vláda jim demonstrativně věnovala exkluzivní apartmány a tu nejvyšší možnou péči. Myslím si však, že to pro ně není to nejlepší. Měli by žít v místech, odkud pocházejí a kde žijí jejich příbuzní. Takto jsou vlastně opět uvězněni, protože musí sloužit vládě k propagandistickým účelům. Sice je to vězení úplně odlišných podmínek, nicméně je to svým způsobem opět žalář.

Jak vidíte budoucnost korejského poloostrova? V posledních letech se mění vztahy k lepšímu, je realistické uvažovat o eventuálním sjednocení?

Já myslím, že určitě. Velkou roli v tom hrají Spojené státy a její armáda, která je v Jižní Koreji bohužel stále přítomná. Prvním krokem by měl být odchod všech amerických vojáků. Problém je, že Američané společně s Čínou a Japonskem si nepřejí, abychom se sjednotili. I když jsme poměrně malá země, ekonomicky na tom nejsme nejhůře a tyto státy se obávají, že sjednocením bychom dosáhli velkého politického vlivu. Severní Korea připouští, že by mohl fungovat volný trh a volný pohyb lidí. Možná v budoucnu bychom se dohodli na nějakém novém politickém uspořádání, z kterého by profitovaly oba státy. Každopádně se vztahy v posledních letech velmi zlepšují a já doufám, že to bude pokračovat. Důležité pro to však je, aby Bush prohrál volby a na jeho místo nastoupili demokraté. Když Bush označil Severní Koreu za říši zla, ke zlepšení vztahů mezi našimi zeměmi moc nepřispěl.

Vraťme se od politiky zpět k filmu. Dlouho jste byl předsedou Asociace korejských nezávislých filmařů. Jak složité je v Koreji natočit nezávislý film?

Do poloviny 90. let bylo natáčení nezávislých filmů v naší zemi de facto nelegální. Fungovala zde cenzura a váš projekt musel být schválen státními úředníky. V roce 1998 jsme ale založili Asociaci nezávislých filmařů a podařilo se nám zlegalizovat natáčení filmů. Chybějí ale finance, stát přispívá jen studentům filmových škol na krátké filmy, kterých se u nás natočí zhruba pět set za rok. Sehnat peníze na celovečerní nezávislé filmy nebo dokumenty je velmi těžké. Svůj film jsem si financoval sám ze zisků mé produkční společnosti a z ušetřených peněz vydělaných vyučováním na univerzitě.